Zdravím všechny přítomné jménem týmu připravujícího nové vydání Písně ledu a ohně. Momentálně se finišují úpravy vázané Hostiny pro vrány. Doufáme, že jsme se zbavili většiny pravopisných chyb, ale v čem je potřeba opravdu pořád upozornění ze strany nezúčastněných, to jsou věci faktické: když se někde objeví bratranec a má být bratr atd. - těch postav je prostě víc, než je možné jen tak zapamatovat. I kdyby nám ale něco uteklo teď, neházejte flintu do žita, bude se dotiskovat a vydávat a změny budeme zanášet. Stejně tak zkuste napsat, jak vám vyhovuje terminologie: seveřani a sever bych třeba osobně klidně dával s velkým es, ale v knihách je zatím malé. máte raději cibulový rytíř nebo podle Květinového rytíře spíše Cibulový? Vyjádřete se i k tomu, jak dávat shodu podmětu s přísudkem třeba u takových zlatých plášťů nebo písečných hadů - půjdeme podle rodu gramatického (zlaté pláště zajaly děvče, píseční hadi odjeli) nebo reálného (zlaté pláště zajali devče, píseční hadi odjely)? Jak jste na tom s názvy hradů apod. Překladatelka odstranila ty nové překlady postav, ale myslím, že u hradů (když máme Zimohrad, Královo přístaviště, Vysokou zahradu atd.) je to hloupost. spíše kdyžtak upozorněte, jestli někde došlo k chybě v překladu. Záměny a kde (jestřáb x jeřáb, roh x trn atd.). Jaké mapy byste chtěly v knihách? teď ještě bude klasicky Sever a Jih, ale do dalších vydání bychom to chtěli jinak. Děkujeme.

DĚJ

POTVRZENÉ POV

Na scénu přichází Aerys.

Aerys: "Červená se, line záře, óóóhéééň, óóóhéééň..."

Přichází Robert a svrhává Aeryse.

Robert: "Víno bude zadarmo a honba každej den, všeobecná pohoda všech politiků sen!"

Přicházejí Cersei a Jaime.

Jaime: "Pár let se dá tak prožít, je to celkem fajn..."

Cersei (s pohledem na Roberta): "Léééta tryskem pááádí, čas nikoho příííliš nešetří..."

Robert: "...ale že bych musel umřít zrovna na vepři?"

Přichází Sandor Clegane.

Sandor: "Kdýýýž jsem byl máááličký pacholíííček, strčil mě brááátříček nad ohníček."

Přichází Sansa.

Přichází lord Renly.

Renly: "Pojď sem, ja ti neublížim..."

Sansa: "Och..."

Renly: "Pojď sem, ja ťa nezbijem..."

Sansa: "Och..." (hlasitěji)

Renly: "I´m sorry, I´m a lesbian!"

Sansa: "OCH!"

Přichází Muž bez tváře.

Může bez tváře: "A jááá se udělááám...

...Jaquenem H´Garem! A jááá ti uskočím až do Harrenova."

Přicházejí zlovlci.

Chundeláč (k ostatním zlovlkům): "Já jsem Chundeláč a přicházím k vám ze Severu..."

Zlovlci (sborově): "My jsme zlovlci a přicházíme k vám!"

Chundeláč: "Já umím výti!"

Zlovlci (sborově): "To umíme taky!"

Chundeláč: "A to na měsíček!"

Zlovlci (sborově): "Jak se na něj vyje?"

Chudeneláč: "Hu-hu-huhu, hu-hu-huhu, huhuhuhu, měsíček!"

Zlovlci (jako šestihlasý kánon): "Já mám zubůplnouhubu! Já mám zubůplnouhubu! Já mám zubůplnouhubu..." (do ztracena)

Přichází Bratrstvo bez praporců (psanci).

Psanci věší Freye.

Přichází paní Kamenosrdce.

Kamenosrdce: "Pověste ho vejš, ať se houpá!"

Psanci (sborově): "Pověste ho vejš - ať má dost!"

Kamenosrdce: "POVĚSTE HO VEJŠ, AŤ SE HOUPÁ!"

Psanci (sborově): "Pověste ho vejš, AŤ MÁ DOST!!!"

Přichází Daenerys Targaryen.

Daenerys (soprán): "Teď kráááálovnou jsem jááááá..."

Všichni dohromady: "Možno zloděj a možno mních... spííísal knihu kníh..."

Přichází George R.R.Martin.

Martin: "Může se zdát nekonečná - tahle Píseň, co v srdci já mám...!"

Všichni dohromady: "Ša-la-lá, lá-la-lá, lá-la-lá, la-lalala-lá!"

Opona se zavírá.

Publikum tleská, na pódium dopadají květiny.

Aplaus vestoje.

• Fantasy Shop
• Daemon
• Brloh (pro bratry, kterým v měšcích chrastí slovenské zlaťáčky).

Daenerys

Slyšela, jak mrtvý muž stoupá po schodech. Pomalé, odměřené zvuky kroků jej předcházely a odrážely se od purpurových sloupů její síně. Daenerys Targaryen ho očekávala na ebenové lavici, ze které si udělala svůj trůn. Její oči se klížily spánkem a její stříbrné vlasy byly celé rozcuchané.

„Tvoje Milosti,“ řekl ser Barristan Selmy, lord velitel její Královské gardy, „není třeba, aby ses na to dívala.“

„Zemřel pro mne.“ Dany si přitáhla k hrudi svou lví kožešinu. Vespod ji zakrývala jen tenká lněná tunika sahající do půli stehen. Právě snila o domě s červenými dveřmi, když ji Missandei probudila. Nebyl čas se převléknout.

„Khaleesi,“ zašeptala Irri, „nesmíš se toho mrtvého muže dotknout. Dotýkat se mrtvých přináší smůlu.“

„Pokud jsi je sama nezabila.“ Jhiqui byla statnější než Irri, obdařená širokými boky a dmoucími ňadry. „To je známo.“

„Je to známo,“ souhlasila Irri.

Dany si jich nevšímala. Dothrakové byli rozumní v záležitostech týkajících se koní, ale v mnoha jiných ohledech bývali naprosto pošetilí. Kromě toho, jsou to jenom dívky. Její služebné byly stejného věku jako ona; napohled dospělé ženy, s černými vlasy, měděnou kůží a mandlově tvarovanýma očima, přesto však stále děti. Věnoval jí je khal Drogo, který byl jejím sluncem a hvězdami. Drogo jí dal také její kožešinu, hlavu a kůži hrakkara, bílého lva ze stepí Dothrackého moře. Byla na ni příliš velká a páchla zatuchlinou, avšak dodávala jí zdání, že khal Drogo je stále s ní.

Jako první se nahoře na schodech objevil Šedý červ s pochodní v ruce. Jeho bronzová přilba byla ozdobena třemi hroty. Za ním následovali čtyři z jeho Neposkvrněných, nesouce mrtvého muže na ramenou. Jejich čapky měly pouze jeden hrot a v jejich tvářích se toho zračilo tak málo, že by stejně dobře mohly být také odlity z bronzu. Položili tělo k jejím nohám. Ser Barristan odhrnul krví potřísněný rubáš. Šedý červ přiblížil pochodeň, tak, aby se mohla také podívat.

Tvář mrtvého muže byla hladká a bez vousů, ačkoliv jeho líce byly rozseknuty téměř od ucha k uchu. Býval to vysoký muž, modrooký a pohledný ve tváři. Nějaký potomek Lysu nebo starého Volantisu, unesený z lodi korzáry a prodaný do otroctví v rudém Astaporu. Přestože byly jeho oči otevřené, plakal svými ranami. Byl raněn vícekrát, než by mohla spočítat.

„Tvoje Milosti,“ řekl ser Barristan, „v uličce, kde ho našli, byla na cihlách načmárána harpyje.“

„...načmáraná jeho vlastní krví.“ Daenerys už věděla, jak to probíhá. Synové harpyje vraždili za nocí a u každé oběti zanechávali své znamení. „Šedý červe, proč byl ten muž sám? Neměl žádného druha?“ Když Neposkvrnění procházeli ulicemi Meereenu za nocí, vždy chodili ve dvou.

„Má královno,“ odpověděl kapitán, „tvůj služebník Věrný štít neměl minulou noc službu. Šel do... jistých míst... za pitím a společností.“

„Do jistých míst? Co tím myslíš?“

„Dům rozkoše, Tvoje Milosti.“ Tvář Šedého červa pod bronzovou čapkou byla tesaná z kamene.

Nevěstinec. Polovina jejích občanů pocházela z Yunkai, kde byli Moudří páni proslaveni výcvikem postelových otroků. Sedm druhů vzdechů. Veřejné domy vyrašily jako houby po celém Meereenu. Je to všechno, co umí. Potřebují přežít. Ceny jídla rostly každým dnem, zatímco tělesné rozkoše zlevňovaly. Věděla, že chudších čtvrtích mezi stupňovitými pyramidami meereenské aristokracie byly bordely uspokojující všechny myslitelné milostné touhy. Přesto...

„Co by mohl eunuch doufat, že najde v nevěstinci?“ zeptala se.

„I ti, kteří postrádají mužské ústrojí mohou stále mít srdce muže, Tvoje Milosti,“ řekl Šedý červ. „Tomuto jednomu bylo řečeno, že Věrný štít někdy dával mince ženám v nevěstnicích, aby s ním léhaly a objímaly ho.“

Krev draka nepláče. „Věrný štít?“ řekla, s očima suchýma. „To bylo jeho jméno?“

„Nechť se ti zlíbí, Tvoje Milosti.“

„To je dobré jméno.“ Dobří pánové z Astaporu nepovolovali svým otrockým vojákům dokonce ani vlastní jména. Někteří Neposkrvnění se, poté, co je Daenerys osvobodila, vrátili ke svým rodným jménům; jiní si zvolili jména nová. „Je známo, kolika útočníky byl Věrný štít přepaden?“

„Tomuto jednomu to známo není. Mnoha.“

„Šesti nebo více,“ řekl ser Barristan. „Podle toho, jak vypadají jeho rány, se na něj museli vrhnout ze všech stran. Byl nalezen s prázdnou pochvou. Je možné, že některé z útočníků zranil.“

Dany vyslovila tichou prosbu, aby ještě teď jeden z nich někde umíral, držel se za břicho a svíjel se bolestí. „Proč takhle rozřízli jeho tváře?“

„Milostivá královno,“ řekl Šedý červ, „do hrdla vašeho služebníka Věrného štíta vtlačili jeho vrahové genitálie kozla. Tento jeden je odstranil, než ho sem přinesl.“

Nemohli ho nakrmit jeho vlastním mužstvím. Astaporští mu nenechali ani šourek, ani pyj. „Synové se stali troufalejšími,“ poznamenala Dany. Doteď omezovali své útoky na neozbrojené občany, zabíjeli je v ulicích nebo se kradli do jejich domů pod příkrovem temnoty, aby je vraždili v postelích. „To je první z mých vojáků, kterého zabili.“

„První,“ upozornil ser Barristan, „ale ne poslední.“

Jsem stále ve válce, uvědomila si Dany, jen s tím rozdílem, že teď bojuji proti stínům. Doufala, že si odpočine od zabíjení, získá trochu času pro budování a léčení. Setřásla lví kožešinu, poklekla vedle těla a zatlačila mrtvému muži oči, nevšímajíc si Jhiquina vyjeknutí. „Věrný štít nebude zapomenut. Nechte ho umýt a připravit do bitvy a pohřběte ho s přilbou a štítem a oštěpy.“

„Stane se tak, jak Tvoje Milost nakazuje,“ řekl Šedý červ.

Povstala. „Pošlete tucet mužů do Chrámu milosrdenství, ať se zeptají Modrých milosrdrných, jestli je nenavštívil nějaký muž, jenž potřeboval ošetřit zranění mečem. A rozšiřte zvěst, že dobře zaplatíme zlatem za nalezení meče Věrného štíta. Vyslechněte také řezníky a pastevce a zjištěte, kdo si v poslední době nechával vykleštit kozly.“ Možná budou mít štěstí a nějací vystrašení pastýři kozlů se přiznají. „Od této chvíle dohlížejte také na to, aby žádný můj člověk nechodil po soumraku osamocen, ať už je ve službě, nebo není.“

„Tito jedni poslechnou.“

Daenerys si odhrnula vlasy. „Najděte mi ty zbabělce,“ řekla nazlobeně. „Najděte je, ať můžu Synům harpyje ukázat, co to znamená probudit draka.“

Šedý červ zasalutoval. Jeho Neposkvrnění znovu zakryli mrtvého muže rubášem, vzali ho na ramena a odešli ze síně. Ser Barristan Selmy zůstal. Vlasy měl bílé a v koutcích jeho světlemodrých očí byly vrásky. Jeho záda však byla stále neshrbená a léta ho dosud neoloupila o dovednosti v zacházení se zbraněmi. „Tvoje Milosti,“ řekl, „obávám se, že tvoji eunuchové jsou špatně vybaveni pro úkoly, které jsi jim uložila.“

Dany se usadila na lavici a znovu si přehodila svou kožešinu přes ramena. „Neposkvrnění jsou moji nejlepší válečníci.“

„Vojáci, ne válečníci, nechť se Tvé Milosti zlíbí. Byli stvořeni pro bitevní pole, aby stáli bok po boku za svými štíty, s oštěpy vystrčenými před sebe. Jejich výcvik je učí poslouchat, beze strachu, dokonale, bez zaváhání nebo myšlenky... ne aby odhalovali tajemství či se ptali na otázky.“

„Posloužili by mi rytíři lépe?“ Selmy pro ni cvičil rytíře, vyučoval syny otroků v boji s kopím a dlouhým mečem po západozemském způsobu... ale co zmůžou kopí proti zbabělcům, kteří zabíjejí ze stínů?

„V tomto ne,“ přiznal starý muž. „A Tvoje Milost nemá kromě mě žádné rytíře. Bude trvat roky, než budou chlapci připraveni.“

„Kdo tedy, když ne Neposkvrnění? Dothrakové by byli ještě horší.“ Její khalasar byl malý, z větší části tvořený nezkušenými mladíky a starci. A Dothrakové bojovali z koňského hřbetu. Jezdci byli mnohem lépe využitelní na otevřených pláních a v kopcích než v úzkých uličkách a průchodech města. Mimo meereenské hradby z mnohobarevných cihel byla její moc v nejlepším případě slabá. Tisíce otroků tvrdě pracovaly na rozsáhlých pozemcích v kopcích, pěstovali pšenici a olivy, pásli ovce a kozy a dolovali sůl a měď. Meereenská skladiště stále obsahovala hojnost obilí, oleje, oliv, vysušeného ovoce a nasoleného masa, ale zásoby ubývaly. Dany proto vyslala svůj khalasar pod vedením svých tří pokrevních jezdců, aby si podmanil okolní oblasti, zatímco Hnědý Ben Plumm odvedl své Druhé syny na jih, aby bránil yunkajským nájezdům.

Nejdůležitější úkol ze všech svěřila Daario Naharisovi, Daariovi s jeho výmluvným jazykem, zlatým zubem a trojhrotým vousem, Daariovi, který se usmíval svým zlomyslným úsměvem pod fialovými kníry. Za východními kopci byl hřeben oblých pískovcových hor, Khyzaiský průsmyk a Lhazar. Pokud by Daario dokázal přesvědčil Lhazarénské, aby obnovili pozemní obchodní cesty, mohlo by být obilí v případě potřeby sváženo dolů po řece nebo přes konce... ale Ovčí lidé neměli žádný důvod Meereen milovat. „Až se Bouřovrány vrátí z Lhazaru, pak je možná budeme moci použít v ulicích,“ řekla seru Barristanovi, „ale do té doby mám pouze Neposkvrněné.“

Dany přemýšlela, jestli Daario dorazil do Lhazaru. Daario mě nezklame... ale pokud ano, přijdu na jiný způsob. To je to, co královny dělají. Vymýšlejí způsoby, při kterých není třeba posílat pluhy na druhou stranu řeky. Dokonce i hladomor by byl přijatelnější, než poslat pluhy na druhou stranu do Skahazadhanu. To bylo známo. „Musíš mě omluvit, sere,“ řekla, „žadatelé o slyšení budou brzy před branami. Musím si obléci plandavé uši a stát se opět jejich královnou. Zavolej Reznaka a Holohlavce; až se převléknu, setkám se s nimi.

„Jak Tvoje Milost poroučí.“ Selmy se uklonil.

Od své široké podstavy až k pnoucímu se vrcholku, kde měla královna své soukromé komnaty, se Velká pyramida tyčila do výše osmi set stop. Obklopena byla zelení a vonnými jezírky. Ve chvíli, kdy se nad městem objevil chladný modravý úsvit, vyšla Dany na terasu. Na západě hořelo sluneční světlo na dómech Chrámu milosrdenství a stupňovité pyramidy mocných za sebe vrhaly hluboké stíny. Třeba i teď plánují Synové harpyje v některých z těchhle pyramid nové vraždy, uvažovala, a já nemám moc tomu zabránit. Viserion vycítil její neklid. Bílý drak ležel stočený kolem hrušně, s hlavou položenou na ocase. Když Dany prošla, jeho oči, dvě jezírka žhnoucího zlata, se otevřely. Jeho rohy byly také zlaté, a stejně tak šupiny, které mu vyrůstaly na zádech od hlavy až po ocas. „Jsi lenoch,“ řekla mu, zatímco ho drbala pod tlamou. Jeho šupiny byly horké na dotek, jako brnění ponechané příliš dlouho na slunci. Draci jsou ztělesněný oheň. To si přečetla v jedné z knih, které jí ser Jorah dal jako svatební dar. „Měl bys být na lovu se svými bratry. To ses zase popral s Drogonem?“ Její draci se poslední dobou stávali divočejšími. Rhaegal se ohnal po Irri a Viserion zapálil na poslední senešalově návštěvě Reznakův tokar. Dávám jim příliš volnosti, ale kde si na ně mám najít čas?

Vesironův ocas švihnul do strany a udeřil do kmene stromu tak silně, až se utrhla hruška a přistála Dany u nohou. Jeho křídla se rozvinula a on napůl vyletěl, napůl vyskočil na parapet. Roste, pomyslela si, když drak vyrazil do oblohy. Všichni tři rostou. Brzy budou dost velcí na to, aby unesli mou váhu. Pak poletí jako Aegon Dobyvatel, výš a výš, dokud Meereen nebude tak malý, že by ho mohla schovat pod palec.

Pozorovala Viseriona, jak ve zvětšujících se kruzích stoupá, dokud se jí neztratil z dohledu za blátivými vodami Skahazadhanu. Teprve pak vešla Dany zpátky do pyramidy, kde Irri a Jhiqui čekaly, aby jí mohly vyčesat vlasy a ustrojit ji tak, jak příslušelo královně Meereenu, do ghiskarského tokaru.

Roucho bylo neforemným kusem oblečení, dlouhým a plandavým plátnem, které bylo třeba zavinout kolem boků, pod paží a nad ramenem, přičemž se pečlivě překládaly a dávaly na odiv volně visící třásně na okrajích. Když se omotalo příliš volně, mohlo spadnout; pokud se omotalo příliš těsně, motalo se, šmodrchalo a zaplétalo. Dokonce i když byl ovinut správně, vyžadoval tokar od svého nositele, aby ho ve správné pozici přidržoval levou rukou. Při chůzi v tokaru bylo zapotřebí dělat drobné krůčky a mít dokonalou rovnováhu, jinak si nositel volně visící třásně přišlápl. Nebylo to oblečení určené pro někoho, kdo musel pracovat. Tokar byl oděvem pána, odznakem bohatství a moci.

Když zabrala Meereen, chtěla Dany tokar zakázat, ale její rada ji přesvědčila, aby to nedělala. „Matka draků se musí odít v tokar, jinak bude navždy nenáviděna,“ varovala Zelená milosrdná, Galazza Galare. „V západozemských látkách nebo v myrské krajce pro nás zůstane Vaše Jasnost navždy cizincem, podivným cizozemcem, barbarským dobyvatelem. Meereenská královna musí být dáma Starého Ghisu.“ Hnědý Ben Plumm, kapitán Druhých synů, to podal stručněji. „Jesli chce bejt člověk králem králíků, nejlíp udělá, když si oblíkne plandavý uši.“

Plandavé uši, které si vybrala na dnešek, byly utkány z jemného vlákna a lemovány zlatými třásněmi. Za pomoci Jhiqui si kolem sebe omotala tokar na třetí pokus. Irri přinesla její korunu, vykovanou do tvaru trojhlavého draka jejího rodu. Její závity byly ze zlata, její křídla ze stříbra, její tři hlavy ze slonoviny, onyxu a jadeitu. Než den skončí, budou Danyina ramena a krk z té váhy ztuhlá a bolavá. Koruna by na hlavě neměla sedět pohodlně. Kdysi to řekl jeden z jejích královských předchůdců. Nějaký Aegon, jenže který z nich?

Pět Aegonů vládlo Sedmi královstvím Západozemí a mohl přijít i šestý, kdyby Uchvatitelovi psi nezavraždili syna jejího bratra, když byl ještě kojeňátkem u prsu. Kdyby žil, mohla jsem se za něj vdát. Aegon by mi byl věkově bližší než Viserys. Dany byla sotva počata, když byli Aegon a jeho sestra zavražděni. Jejich otec zahynul ještě dříve, byl zabit Uchvatitelem na Trojzubci. Její druhý bratr, Viserys, zemřel s křikem ve Vaes Dothrak, s korunou z rozžhaveného zlata na hlavě. I mě zavraždí, pokud to připustím. Nože, které zabily mého Věrného štíta, byly určeny mně.

Nezapomněla na děti otroků, které Velcí pánové přibili kolem cesty z Yunkai. Dosáhli čísla sto šedesát tři, jedno dítě na každou míli, přibité k milníkům, s jednou rukou nataženou, aby jí ukazovaly cestu. Poté, co Meereen padl, Dany nechala přibít stejný počet Velkých pánů. Roje much je doprovázely na jejich pomalém umírání a na náměstí pak ještě dlouho zůstával zápach. Přesto se občas obávala, že nezašla dost daleko. Meereeňané byli úskoční a tvrdohlaví lidé, kteří jí vzdorovali na každém kroku. Osvobodili své otroky, ano... ale jen proto, aby je znovu najmuli jako služebníky za tak nízké mzdy, že si většina mohla sotva dovolit jídlo. Občané příliš staří či mladí na to, aby byli k užitku, byli vyhozeni na ulici, spolu s nemocnými a mrzáky. A Velcí pánové se setkávali na vrcholcích svých pyšných pyramid, aby si stěžovali, že dračí královna naplnila jejich vznešené město houfy nemytých žebráků, zlodějů a nevěstek.

Abych mohla vládnout Meereenu, musím si na svou stranu získat Meereeňany, ať už jimi opovrhuji jak chci. „Jsem připravena,“ sdělila Irri.

Reznak a Skahaz čekali na vrcholu mramorového schodiště. „Velká královno,“ prohlásil Reznak mo Reznak, „jsi dnes tak zářivá, že se na tebe bojím pohlédnout.“ Senešal měl na sobě kaštanově hnědý tokar z kaštanového hedvábí se zlatými střapci. Byl malým, navlhlým mužem, který páchnul jako kdyby se koupal v parfému; mluvil smíšeným nářečím vysoké valyrijštiny se silným bručivým ghiskarským přízvukem.

„Jsi laskav, že to říkáš,“ odpověděla Dany v čistější podobě téhož jazyka.

„Má královno,“ zamručel Skahaz mo Kandaq s oholenou hlavou. Ghiskarské vlasy bývaly husté a drátovité; v Otrokářských městech bylo dlouho mužskou módou česat je do tvaru rohů a křídel. Tím, že se oholil, nechal starý Meereen za sebou a přijal nový. Jeho kandaqští příbuzní udělali po jeho vzoru totéž. Další následovali, ačkoliv Dany nemohla říci, zda ze strachu, kvůli módě nebo kvůli ambicím; byli nazýváni holohlavci. Skahaz byl ten Holohlavec... a pro Syny harpyje a jim podobné také ten nejpodlejší zrádce. „Dozvěděli jsme se o eunuchovi.“

„Jeho jméno bylo Věrný štít.“

„Zemře jich více, dokud nebudou vrahové potrestáni.“ I přesto, že měl oholenou hlavu, byla Skahazova tvář odporná; huňaté obočí, malé oči s těžkými váčky pod nimi, velký nos černající se pupínky, mastná kůže, která vypadala spíše žlutě než jantarově, jak bylo obvyklé u Ghiskarců. Byla to tupá, zlostná, surová tvář. Dany se mohla jen modlit, aby byla také upřímná.

„Jak je mohu potrestat, když nevím, kdo jsou?“ dožadovala se na něm. „To mi pověz, statečný Skahazi.“

„Nemáš nouzi o nepřátele, Tvoje Milosti. Jejich pyramidy vidíš ze své terasy. Zhak, Hazkar, Ghazeen, Merreq, Loraq, všechny ty staré otrokářské rodiny. Pahl. Pahl nejvíc ze všech. To je teď rod žen. Zahořklých starých žen s touhou po krvi. Ženy nezapomínají. Ženy neodpouštějí.“

Ne, pomyslela si Dany, a až se vrátím do Západozemí, Uchvatitelovi psi to poznají. Bylo pravdou, že mezi ní a rodem Pahlů ležela krev. Oznak zo Pahl byl meereenským hrdinou, dokud ho Silný Belwas nezabil. Jeho otec, velitel městské hlídky, zemřel při obraně brány, když ji Josův špás roztříštil na kousky. Jeho strýc byl jedním z těch sto šedesáti tří na náměstí.

„Kolik zlata jsme nabídli za informace týkající se Synů harpyje?“ zeptala se Dany Reznaka.

„Jedno sto zlatých mincí, nechť se ti zlíbí, Tvoje Jasnosti.“

„Jeden tisíc zlatých mincí se nám zlíbí víc. Zařiď to.“

„Tvoje Milost se mě na radu neptala,“ řekl Skahaz Holohlavec, „ale já říkám, že krev musí být splacena krví. Vezmi jednoho muže z každé rodiny, kterou jsem vyjmenoval, a zabij ho. Až bude příště zavražděn někdo z tvých, vezmi dva z každého velkého rodu a zabij je oba. Třetí vražda už nebude.“

Reznak vystrašeně zavřísknul. „Néééé... vznešená královno, taková krutost by přivolala hněv bohů. Najdeme ty vrahy, slibuji, a až se tak stane, ukáže se, že to je špína nízkého původu, uvidíš.“

Senešal byl stejně lysý jako Skahaz, ačkoliv v jeho případě to bylo kvůli bohům. „Kdyby se nějaký nestoudný vlas objevil, můj holič je připraven s břitvou,“ řekl jí, když jej povýšila. Občas si Dany říkala, jestli by nebylo lepší použit břitvu na Reznakův krk. Byl užitečným mužem, ale neměla ho ráda a důvěřovala mu ještě méně. Nezapomněla na maegi Mirri Maz Duur, která se jí za její dobrotu odvděčila tím, že zavraždila její slunce a hvězdy a její nenarozené dítě.

Neumírající jí řekli, že bude třikrát zrazena. Maegi byla první, ser Jorah druhý. Bude Reznak tím třetím, nebo snad Holohlavec, nebo Daario? Nebo to bude někdo, koho bych nikdy nepodezřívala, ser Barristan, nebo Šedý červ, nebo Missandei?

„Skahazi,“ řekla Holohlavcovi, „děkuji ti za radu. Reznaku, pokus se něco dokázat s tou tisícovkou mincí.“ Přidržujíc svůj tokar vykročila Daenerys kolem nich a dolů po širokých mramorových schodech. Postupovala krůček po krůčku, jinak by zakopla o třásně a přikutálela by se ke dvoru po hlavě.

Missandei ji uvedla. Drobná písařka měla sladký, silný hlas. „Všichni poklekněte před Daenerys Za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů a Rhoynarů a Prvních lidí, khaleesi Velkého moře trav, Rozlomitelkou okovů a Matkou draků,“ křičela, zatímco Dany pomalu sestupovala.

Síň se naplnila. Neposkvrnění stáli zády ke sloupům, v rukou štíty a oštěpy, a hroty na jejich čapkách čněly do výše jako řada nožů. Pod velkými východními okny se seskupili Meereeňané v podobě davu holých hlav a rohů a rukou a spirál z vlasů. Její svobodní občané stáli značně stranou od svých bývalých pánů. Dokud nebudou stát spolu, Meereen nepozná mír. „Povstaňte.“ Dany se usadila na lavici. Síň povstala. Alespoň tohle dělají společně.

Reznak mo Reznak měl seznam. Zvyk vyžadoval, aby královna začala u astaporského vyslance, bývalého otroka, který sám sebe nazýval lord Ghael, ačkoliv se zdálo, že nikdo neví, čeho by měl být lordem.

Lord Ghael měl ústa plná hnědých hnijících zubů a špičatou lasičí tvář žluté barvy. Měl také dar. „Kleon Veliký posílá tyto sandály jako znamení lásky k Daenerys Za bouře zrozené, Matce draků,“ prohlásil.

Irri jí sandály přinesla a nasadila na nohy. Byly z pozlacené kůže, vyzdobené zelenými sladkovodními perlami. Doufá ten řeznický král, že si párem sandálů vybojuje moji ruku? „Král Kleon je nanejvýš štědrý,“ řekla, „poděkujte mu za tento rozkošný dárek.“ Rozkošný, ale vyrobený pro dítě. Dany měla malé nohy, ovšem i tak jí sandály tlačily prsty k sobě.

„Král Kleon bude mít radost, když se dozví, že jsi byla potěšena,“ řekla lord Ghael. „Jeho Veličenstvo mi nařídilo, abych řekl, že je připraven ochránit Matku draků před všemi jejími nepřáteli.“

Jestli mi znova navrhne, ať se za Kleona vdám, přistane mu na hlavě sandála, pomyslela si Dany, ale tentokrát se astaporský vyslanec o svatbě nezmínil.

Místo toho řekl, „Nadešel čas, aby Astapor a Meereen ukončily krutovládu Moudrých mistrů v Yunkai, zapřisáhlých nepřátel všech, kdo žijí svobodně. Velký Kleon mi nařídil, abych řekl, že on a jeho noví Neposkvrnění brzy vyrazí na pochod.“

Jeho noví Neposkvrnění jsou trapným žertem. „Král Kleon by udělal moudře, kdyby se staral o své vlastní zahrady a nechal Yunkaiské, aby se starali o své.“ Ne že by chovala k Yunkai nějakou náklonnost. Více a více litovala toho, že Žluté město nezabrala poté, co v poli porazila jeho vojsko. Moudří pánové se vrátili k otrokářství ihned poté, co odtáhla, a zaobírali se zvyšováním daní, najímáním žoldáků a vytvářením spojenectví proti ní. Samozvaný Kleon Veliký nebyl ovšem o moc lepší. V Astaporu obnovil otroctví, s jediným rozdílem, že bývalí otroci byli nyní pánové a bývalí pánové zase otroci. Je stále řezníkem a jeho ruce jsou od krve. „Jsem jen mladá dívka a vím toho málo o způsobech válčení,“ pokračovala, „ale říká se, že Astapor hladoví. Ať král Kleon nakrmí svůj lid, než ho odvede do války.“ Gestem Ghaela propustila a on ustoupil.

„Výsosti,“ vybídnul ji Reznak mo Reznak poté, co se podíval do svého seznamu, „vyslyšíš vznešeného Hizdhara zo Loraqa?“

Zase? Dany přikývla a Hizdahr vykročil; byl to vysoký muž, velmi štíhlý, s jantarovou pletí bez jediné nedokonalosti. Uklonil se na tomtéž místě, kde před ní před krátkým časem ležel mrtvý Věrný štít. Potřebuji toho muže, připomněla si Dany. Hizdahr byl bohatý kupec, který měl mnoho přátel v Meerenu a ještě více v zámoří. Navštívil Volantis, Lys a Qarth, měl příbuzné v Tolosu a Elyrii a říkalo se dokonce, že má jistý vliv v Novém Ghisu, kde se Yunkajci snažili vyvolat nepřátelství vůči Dany a její vládě.

A byl bohatý. Pověstně a pohádkově bohatý...

A zřejmě ještě bohatší, pokud přijmu jeho žádnost. Když Dany nechala uzavřít městské bojové jámy, jejich ceny klesly. Hizdahr zo Loraq po nich skočil oběma rukama a v současné době vlastnil většinu jam v Meereenu.

Jakožto urozenému pánovi mu ze skrání vyrůstala křídla z vlasů, jako kdyby měla jeho hlava odletět. Jeho dlouhou tvář ještě prodlužoval rudočerný drátovitý vous obtočený kroužky ze zlata. Jeho purpurový tokar byl lemován ametysty a perlami. „Tvoje Jasnost zná důvod, proč jsem zde.“

„No ovšem,“ řekla, „a ten důvod být jedině to, že mě hodláš utrápit. Kolikrát jsem tě odmítla?“

„Pětkrát, Vaše Výsosti.“

„Teď už šestkrát. Nedovolím, aby se bojové jámy znovu otevřely.“

„Kdyby Tvá Výsost vyslechla mé důvody...“

„To už jsem udělala. Pětkrát. Přinesl jsi nové důvody?“

„Staré důvody,“ přiznal Hizdahr, „nová slova. Líbezná slůvka, dvorná, způsobilejší k tomu, aby zapůsobila na královnu.“

„Tvůj případ shledávám nevyhovujícím, ne tvé zdvořilosti. Slyšela jsem tvé důvody tolikrát, že bych mohla tvou věc sama obhajovat. Mám snad?“ Předklonila se. „Bojové jámy byly součásti Meerenu od té doby, co bylo město založeno. Souboje jsou ve své přirozenosti posvátné, krvavé oběti bohům Ghisu. Vražedné umění Ghisu, to není pouhý masakr, nýbrž ukázka odvahy, dovednosti a síly, jež je bohům nanejvýš libá. Vítězní bojovníci jsou dobře krmeni, hýčkáni a velebeni, hrdinsky padlí jsou ctěni a připomínáni. Znovuotevřením jam bych ukázala lidem v Meerenu, že si vážím jejich zvyků a způsobů. Jámy jsou proslulé po celém světě. Přitahují do Meereenu obchodu a naplňují městské pokladny mincemi ze všech koutů země. Všichni lidé žízní po krvi, a tuto žízeň pomáhají bojové jámy uhasit. Tak přinášejí Meereeňanům pokoj. Jelikož jsou zločinci odsuzováni ke smrti na písku, nabízejí jámy soud soubojem, poslední šanci, jakou člověk má na prokázání své neviny.“ Dany pohodila vlasy. „Tak. Jak jsem si vedla?“

„Tvoje Jasnost shrnula ten případ mnohem lépe, než bych mohl doufat, že se podaří mně. Vidím, že jsi stejně výřečná jako nádherná. Podařilo se ti naprosto mě přesvědčit.“

Musela se zasmát. „Velmi dobře... ale sama sebe jsem nepřesvědčila.“

„Tvoje Výsosti,“ zašeptal jí Reznak mo Reznak do ucha, „pokud smím připomenout, je obvyklé, že město požaduje jednu desetinu všeho zisku z jam, po odečtení nákladů, jako daň. Takto získané peníze by bylo možné využít na mnohé vznešené účely.“

„Bylo by,“ souhlasila, „ovšem kdybychom jámy znovu otevřeli, měli bychom vybírat náš desátek před odečtením nákladů. Jsem jen velmi mladá dívka a vím toho málo o obchodu, avšak pobývala jsem s Illyriem Mopatisem a s Xaro Xhoanem Doxesem dost dlouho na to, abych toto věděla. Na tom ale nezáleží. Hizdahre, kdybys dokázal shromažďovat armády tak, jak shromažďuješ argumenty, dobyl bys svět... ale moje odpověď je stále ne. Pošesté.“

Znovu se uklonil, stejně hluboce jako předtím. Jeho perly a ametysty zlehka zachřestily na mramorové podlazy. Hizdahr zo Loraq byl velmi ohebný muž. „Královna promluvila.“

Mohl by být přitažlivý, kdyby neměl ten bláznivý účes. Reznak a Zelená milosrdná naléhali na Dany, aby pojala meereenského aristokrata za manžela, aby smířila město se svou vládou. Pokud by k tomu došlo, stál by Hizdahr zo Loraq za úvahu. Radši s ním než se Skahazem. Holohlavec nabídl, že se kvůli ní rozejde se svou ženou, ale jen při tom pomyšlení se roztřásla. Hizdhar se alespoň uměl usmívat, ačkoliv když si Dany představila, jaké by to bylo sdílet s ním lože, musela se téměř nahlas rozesmát.

„Výsosti,“ řekl Reznak, dívaje se do svého seznamu, „vznešený Grazdan zo Galare se na tebe chce obrátit. Vyslyšíš jej?“

„Bude to pro mě potěšením,“ řekla Dany, zatímco obdivovala třpyt zlata a zář zelených perel na Kleonových sandálech a snažila se přitom nevšímat si tlaku na své prsty u nohou. Grazdan, jak byla předem upozorněna, byl bratranec Zelené milosrdné, jejíž podporu shledala neocenitelnou. Kněžka byla hlasem pro mír, přijetí a poslušnost zákonné moci. Zdvořile jejího bratrance vyslyším, ať si přeje, co chce.

Ukázalo se, že si přeje zlato. Dany odmítla odškodňovat kteréhokoliv z Velkých mistrů za otroky, které osvobodila, ale Meereeňané stále vymýšleli nové způsoby, jak z ní vymámit peníze. Vznešený Grazdan byl jedním z nich. Řekl jí, že dříve vlastnil otrokyni, která byla velmi dobrou tkadlenou; výtvory z jejího tkalcovského stavu byly velmi ceněny, nejen v Meerenu, ale i v Novém Ghisu, Astaporu a Qarthu. Když tato žena zestárla, Grazdan si pořídil půl tuctu mladých dívek a nařídil stařeně, aby je naučila tajemstvím svého řemesla. Stará žena byla už mrtvá. Ty mladé si po svém osvobození otevřely krámek u přístavní zdi, kde prodávají své výrobky. Grazdan zo Galare žádal, aby mu byla přiznávána část jejich výdělku. „Vděčí mi za své dovednosti,“ tvrdil, „odvedl jsem je z dražebního špalku a přivedl ke tkalcovskému stavu.“

Dany naslouchala tiše, s klidnou tváří. Když skončil, řekla, „Jak se jmenovala ta stará tkadlena?“

„Ta otrokyně?“ Grazdan se zapřel se zamračením o druhou nohu. „Ta byla... Elza, ta to mohla být. Nebo Ella. Je to šest let, co umřela. Vlastnil jsem velmi mnoho otroků, Vaše Milosti.“

„Řekněme Elza.“ Dany pozdvihla ruku. Zde je náš výnos. Od dívek nedostaneš nic. Byla to Elza, kdo je naučil tkát, ne ty. Od tebe dostanou dívky nový tkalcovský stav, ten nejlepší, jaký lze za peníze koupit. To je za to, že jsi zapomněl jméno staré ženy. Můžeš odejít.“

Reznak by jako dalšího povolal dalšího v tokaru, ale Dany si vyžádala, aby místo toho zavolal někoho ze svobodných občanů. Od tohoto okamžiku střídala bývalé pány a bývalé otroky. Mnoho a ještě více záležitostí, které jí byly předloženy, se týkalo odškodnění. Meereen byl po svém pádu divoce vyplundrován. Stupňovité pyramidy mocných byly ušetřeny toho nejhoršího pustošení, ale když povstali městští otroci a skrze proražené brány se dovnitř vevalily hladovějící hordy, které ji následovaly z Yunkai a Astaporu, byly chudší části města vydány na nemilost orgiím drancování a zabíjení. Jejím Neposkrvněným se konečně podařilo obnovit pořádek, ale plenění přineslo záplavu potíží a nikdo si nebyl doopravdy jistý, čí zákony stále platí. A tak lidé přicházeli, aby se setkali s královnou.

Přišla bohatá žena, jejíž manžel a synové zemřeli při obraně městských hradeb. Během plenění se ve strachu ukryla ke svému bratrovi. Když se vrátila, zjistila, že se její dům proměnil v bordel. Nevěstky se oblékly do jejích šatů a ověsily se jejími šperky. Teď chtěla zpět svůj dům a své šperky. „Oblečení si můžou nechat,“ připustila. Dany jí přiznala právo na šperky, ale rozhodla, že o dům přišla ve chvíli, kdy jej opustila.

Přišel bývalý otrok, aby obvinil jistého aristokrata z rodu Zhak. Muž pojal v nedávné době za manželku svobodnou občanku, která byla, než město padlo, souložnicí onoho urozeného. Aristokrat ji připravil o panenství, používal ji pro své potěšení a obtěžkal ji dítětem. Její nový manžel žádal, aby byl urozený obviněn ze zločinu znásilnění, a rovněž chtěl, aby mu zaplatil sumu peněz za to, že bude vychovávat aristokratova bastarda jako svého vlastního. Dany mu přiznala zlato, nikoliv však obvinění. „Když s ní léhal, byla tvá choť jeho vlastnictvím a mohl si s ní dělat, co chtěl. Podle práva to znásilnění nebylo.“ Její rozhodnutí jej nepotěšilo, to viděla, ale kdyby obvinila každého muže, který využíval postelového otroka, brzy by vládla městu eunuchů.

Přišel hoch, mladší než Dany, drobný a zjizvený, oblečený do roztřepeného šedého tokaru s visícími stříbrnými třásněmi. Hlas se mu zlomil, když hovořil o tom, jak dva otroci z domácnosti jeho otce povstali té noci, kdy padla brána. Jeden zabil jeho otce, druhý jeho staršího bratra. Oba znásilnili jeho matku, předtím, než ji také zabili. Chlapec unikl pouze s jizvou na tváři, ale jeden z vrahů stále žil v domě jeho otce a druhý se přidal ke královniným vojákům jako jeden z Matčiných mužů. Chlapec chtěl, aby oba byli oběšeni.

Jsem královnou města vybudovaného z prachu a smrti. Dany neměla jinou možnost než ho odmítnout. Vyhlásila všeobecné omilostnění za všechny zločiny spáchané během plenění. Stejně tak by nepotrestala otroky za to, že povstali proti svým pánům.

Když mu to řekla, hoch se na ni vyřítil, ale nohy se mu zamotaly do tokaru a on se zprudka natáhl na pupurový mramor. Silný Belwas na něm byl v mžiku. Velký hnědý eunuch ho chytil do jedné ruky a třepal jím jako mastif krysou. „To stačí, Belwasi,“ zavolala Dany, „pusť ho.“ Chlapci řekla, „ceň si svého tokaru, neboť ti zachránil život. Pokud bys na nás vztáhl ruku v hněvu, přišel bys o ni. Jsi pouhý chlapec, takže zapomeneme, co se zde událo. Ty bys měl také.“ Ale při odchodu se hoch ohlédl přes rameno a Dany spatřila jeho oči. Harpyje má dalšího syna, pomyslela si.

A tak se den vlekl, střídavě hrůzný a vyčerpávající. Okolo poledne začala Daenerys cítit tíhu koruny na hlavě a tvrdou lavici pod sebou. Ani nejedla, jelikož na její vůli ještě stále čekalo tolik lidí. Místo toho poslala Jhiqui do kuchyně pro tác s tenkými chleby, olivami, fíky a sýrem. Zatímco poslouchala, uždibovala z něj a srkala z číše vína s vodou. Fíky byly chutné, olivy ještě chutnější, ale víno jí v ústech zanechávalo trpkou kovovou pachuť. Z malých, bledě nažloutlých hroznů pocházejících z okolních oblastí se vyráběl pozoruhodně nedobrý mok. Na víně vydělávat nebudeme, uvědomila si Dany, když si srkla. Kromě toho, Velcí pánové nejlepší vinice spálili spolu s olivovníky.

Odpoledne přišel sochař a nabízel, že nahradí hlavu velké bronzové harpyje na Náměstí očišťování jinou, která bude odlita podle Danyiny podoby. Odmítla ho tak zdvořile, jak jen dokázala, a musela se přemáhat, aby se neroztřásla. Rybáři v Skahazadhanu chytili štiku nebývalých rozměrů a přáli si věnovat ji královně. Nadšeně rybu pochválila, odměnila rybáře tučnou sumou ve stříbře a nechala štiku odnést dolů do kuchyní. Mědikovec pro ni vyrobil sadu leštěných prstenů, které si má obléci do války. Přijala je s přehnaným děkováním; byly krásné na pohled a všechno ta leštěná meď by se jistě na slunci nádherně leskla, ale kdyby opravdu hrozila bitva, raději by si oblékla ocel. Dokonce i mladá dívka, která nevěděla nic o způsobech války, věděla tohle.

Sandály, které jí poslal Řeznický král, jí začaly být až moc nepohodlné. Dany je odkopla a seděla s jednou nohou pod sebou a druhou houpala sem a tam. Nebyla to příliš královská póza, ale byla ze snahy vypadat královsky už unavená. Od koruny ji bolela hlava a zadek ani necítila. „Sere Barristane,“ zvolala, „už vím, jaká ctnost je pro krále nejdůležitější.“

„Odvaha, Tvoje Milosti?“

„Nikoliv,“ zažertovala, „jsou to půlky ze železa. Pořád jenom sedím.“

„Tvoje Milost si toho na sebe nakládá příliš. Měla bys nechat rádce, ať na sebe vezmou tvé povinnosti.“

„Mám příliš mnoho rádců. Potřebovala bych spíš polštáře.“ Dany se otočila k Reznakovi. „Kolik ještě?“

„Třiadvacet, nechť se zlíbí Tvé Výsosti. A stejný počet požadavků.“ Senešal se podíval do nějakých papírů. „Jedno tele a tři kozli. Zbytek budou bezpochyby ovce nebo jehňata.“

„Třiadvacet.“ Dany si povzdechla. „Od té doby, co jsme začali pastýřům proplácet ztráty, mají moji draci pozoruhodnou zálibu ve skopovém. Mají pro svá tvrzení důkazy?“

„Někteří přinesli ohořelé kosti.“

„Lidé zapalují ohně. Lidé si vaří skopové. Ohořelé kosti nic nedokazují. Hnědý Ben říká, že v kopcích za městem jsou rudí vlci a šakalové a divocí psi. Musíme platit stříbrem za každé jehně, které se zatoulá mezi Yunkai a Skahazadhanem?“

„Ne, Výsosti.“ Reznak se uklonil. „Mám ty darebníky poslat pryč, nebo je hodláš ztrestat?“

Daenerys se zavrtěla na lavici. Ebenové dřevo ji připadlo tvrdé. „Nikdo by se nikdy neměl bát za mnou přijít. Zaplaťte jim.“ Některé z požadavků byly falešné, o tom nepochybovala, ale více jich bylo pravých. Její draci příliš vyrostli na to, aby se spokojili s krysami a kočkami a psy jako dříve. Čím víc budou žrát, tím víc porostou, varoval ji ser Barristan, a čím víc porostou, tím víc budou žrát. Zvlášť Drogon létal široko daleko a klidně mohl pozřít jednu ovci denně. „Proplaťte jim cenu jejich zvířat,“ řekla Reznakovi, „ale od této chvíle se musejí žadatelé dostavit do Chrámu milosrdenství, kde složí svatou přísahu před bohy Ghisu.“

„Tak se staniž.“ Reznak se otočil k žadatelům. „Její Výsost královna souhlasila s tím, že vám nahradí každé zvíře, které jste ztratili,“ řekl jim v ghiskarském jazyce. „Dostavte se zítra k mým hospodářským správcům a bude vám zaplaceno v penězích nebo v naturáliích, jak si zvolíte.“

Prohlášení bylo přijato zasmušilým mlčením. Jeden by čekal, že by mohli mít větší radost, pomyslela si naštvaně Dany. Dostali to, pro co přišli. Není snad žádný způsob, jak ty lidi uspokojit?

Když odcházeli, jeden člověk zůstal stát; skrčený mužík v ošumělém oblečení a s větry ošlehanou tváří. Jeho vlasy byly červenočerným drátěným příkrovem ostříhaným kolem uší. V jedné ruce držel smutný plátěný pytel. Stál se skloněnou hlavou, hleděl do mramorové podlahy jako kdyby zapomněl, kde se nachází. A co chce zase ten? podivila se Dany se zamračením.

„Všichni poklekněte před Daenerys Za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů a Rhoynarů a Prvních lidí, khaleesi Velkého moře trav, Rozlomitelkou okovů a Matkou draků,“ vykřikla Missandei svým vysokým, sladkým hlasem.

Dany povstala a její tokar začal sklouzávat. Chytila ho a přitáhla zpět na místo. „Ty s tím pytlem,“ zvolala, „přál sis s námi mluvit? Můžeš přijít.“

Když zvedl hlavu, jeho oči byly opuchlé a rudé jako otevřené rány. Dany si všimla, jak se k ní ser Barristan přisunul blíže, bílý stín po jejím boku. Muž šouravě klopýtal, jeden krok, pak druhý, zatímco držel svůj pytel. Je opilý, nebo nemocný? uvažovala. Pod jeho popraskanými žlutými nehty byla špína.

„O co jde?“ zeptala se. „Máš pro nás nějakou stížnost, nějakou žádost? Co od nás žádáš?“

Jeho jazyk nervózně zakomíhal přes oschlé, popraskané rty. „Já... přinesl jsem...“

„Kosti?“ zeptala se netrpělivě. „Ohořelé kosti?“

Pozvednul pytel a vysypal jeho obsah na mramor.

Byly to kosti, polámané a zčernalé kosti. Ty, které byly delší, byly rozlámány a morek byl vysán.

„Byl to ten černý,“ řekl muž vrčivým ghiskarským přízvukem, „okřídlený stín. Snesl se z oblohy a... a...“

Ne. Dany se otřásla. Ne, ne, ach ne.

„Jsi snad hluchý, blázne?“ naléhal na muže Reznak. „Neslyšel jsi mé oznámení? Přijď zítra za mými správci a tvá ovce ti bude proplacena.“

„Reznaku,“ řekl tiše ser Barristan, „zadrž svůj jazyk a otevři pořádně oči. To nejsou ovčí kosti.“

Ne, pomyslela si Dany, to jsou kosti dítěte.