Povídky byly geniální protože člověk se dokázal s postavama ztotožnit (já třeba úplně nejvíc s Geraltem) a přesně věděl jak jim je, vsadil bych se že Sap měl někdy taky nějakou svoji Yennefer, to co tam psal se jen tak vymyslet nedá. Kromě toho Geralt byl "hustej borec" ale zase ne tak moc aby to byla nesmrtelná postava, měl své meze "co by už nedal" a co ještě "dal tak tak" (docela umění připravit hráčům podobný encounter). Takovou povinou četbou a kontrastem pro mě byl Pán prstenů - u dvojky jsem to prostě vzdal.
No, jak vidět, nedosti Sapka. Já rozhodně nechci nikam zapadat; jen mne zajímalo, jaká je ta supermegabáječná kniha, co o ní všichni furt tlachají. A stran Yennefer... to je něco, co jsem zrovna moc nevydejchal. Geraltovy vášně jsou zpočátku zajímavý psychoanalytický materiál, ale časem, když ten vztah furt stojí na stejném fleku, tak to začne být pěkná otrava. A jelikož mají všechny ženské stejnou duši, jako Yennefer, přišlo mi to časem úplně k nesnesení. Jo, a Trochu se obětovat je jedna z nejlepších povídek vůbec. To jsem ještě neprokoukl, že je to další ixtá Yennefer.
Taky se přidávám k těm co zaslzeli u vynikající povídky "Trošku se obětovat". Hodně mě zdeptala i Gandalfova "smrt", ale nejvíc mi život zničila smrt Vinettoua, náčelníka apačů, to jsem opravdu dlouho oplakával. Následné zjištění, že on ani jeho bílý bratr nikdy ani neexistovali bylo už jen ranou z milosti.
U Písně ledu a ohně už neslzím. Vždy, když Martin nechá někoho umřít, koukám chvíli do prázdna a mumlám si něco o tom spisovatelském hovadu... Jizvu rychle zacelím a jedu dál :o))
Jaris:To je asi dobrý přístup.Taky se o to snažím ale někdy mi to moc nevychází. Btw,gandalfova smrt mě ve dvanácti taky docela zdrtila ale naštěstí hned bylo pokračování kde zase obživl(naštěstí)...
Gandalfova smrt mne zdrtila velice. Navic - ookracovani bylo asi az za pul roku, takze jsem myslel na to, jak autor dokaze ukoncit jednu svou postavu ...
Já jsem si na Dvě věže musel počkat celý rok. Když to vyšlo, prolistovali jsme se sousedem knihu a když jsme narazili na jméno Gandalf, vypukla obrovská radost a mohli jsme začít číst. To už se dneska nestává :)
Jak to tady čtu, tak jsem asi jediný, komu se 4.a 5. díl ságy o zaklínači líbil... To experimentování s formou se mi líbilo, konečně něco nového v žánru fantasy. Některé scény, jako třeba "bruslení" na konci 4. dílu nebo bitva u Brenny v dílu 5. jsou prostě nezapomenutelné. Smíchání s Artušovským světem se mi taky zase tak moc nelíbí a zdlouhavý závěr nic moc, stejně ale tuhle ságu považuji za jedno z nejlepších fantasy. Narrenturm a Boží bojovníci jsou výrazně slabší (prakticky 1 dějová linie, hrdina pořád někam utíká, záchrany na poslední chvíli...)
I já jsem brečela, když umřel Brumbál a taky když umřel Sirius. Potom jsem brečela, když umřel Eddard, Robb a Catelyn, nemluvě o Branovi a Rickonovi(naštestí planý poplach). Taky jsem si pořvala u Není římského lidu, Navzdory básník zpívá a na konci Romeo, Julie a tma:-)to není vše...
Nejvíc naměko jsem asi byl v poslední době z Pomsty trpaslíků od Markuse Heinze. Tahle bible všech trpaslíkozpytců mě opravdu vzala u srdce a sledovat, jak se celý jejich svět hroutí a spěje do pekel, aby to celé skončilo smrtí hlavního hrdiny (naposled ho viděli planout v dračím ohni), bylo velmi smutné :-(
Trochu mi bylo smutno u "V srdci Třetí říše" od Alberta Speera (pro neznalé to byl ministr zbrojení v nac.Německu). Sice si nedělám iluze o tom, že dost věcí zamlžil nebo nepřesně popsal, přesto je ale z knížky cítit ta změna myšlení, když on i mnozí jiní prozřeli z nacistické propagandy a zjistili, čemu se doopravdy upsali a čeho se dopustili. Některé pasáže jsou hodně emoční a lidské a bylo mi smutno z toho, že stačí tak málo a svět se zvrhne do....
Komentáře
Asi jsme na to moc velcí romantici. Já teda určitě.
Já rozhodně nechci nikam zapadat; jen mne zajímalo, jaká je ta supermegabáječná kniha, co o ní všichni furt tlachají.
A stran Yennefer... to je něco, co jsem zrovna moc nevydejchal. Geraltovy vášně jsou zpočátku zajímavý psychoanalytický materiál, ale časem, když ten vztah furt stojí na stejném fleku, tak to začne být pěkná otrava. A jelikož mají všechny ženské stejnou duši, jako Yennefer, přišlo mi to časem úplně k nesnesení.
Jo, a Trochu se obětovat je jedna z nejlepších povídek vůbec.
To jsem ještě neprokoukl, že je to další ixtá Yennefer.
Jizvu rychle zacelím a jedu dál :o))
Btw,gandalfova smrt mě ve dvanácti taky docela zdrtila ale naštěstí hned bylo pokračování kde zase obživl(naštěstí)...