Píše: Pro mně je Erikson nad Martinem(ale jenom malý kousíček).Colombo má pravdu Malaz se dá pořádně vychutnat až na druhé přečtení
S tím se plně ztotožňuji.
Píše: čtení knihy na jeden zátah není nutně nějaká extra kvalita Pokud tě kniha připoutá tak, že se od ní nemůžeš odtrhnout, tak musí mít (aspoň v daný okamžik) pro tebe vysokou kvalitu.
Podle mě se dobrá kniha, film či hudba pozná podle toho, že ve vás probouzí emoce (kromě hnusu, pocitu na zvracení atd.). Martinovy knihy ve mně probouzí silnější emoce než Eriksonovy, proto ho stavím výš.
Erikson, dalo by se říct, nepíše pro čtenáře. Nezdržuje se s vysvětlováním, proto dlouho trvá, než se vám jeho knihy dostanou "pod kůži". Martin je v tomhle smyslu daleko mírnější a proto je od začátku pro lidi čtivější, ale jak už jsem řekl, když přijdete na chuť Eriksonovi, tak je to pak stejně silný zážitek jako u Martina. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak Píseň ledu a ohně je takový Pán prstenů a Malazská kniha padlých je Silmarillion (myšleno ve čtenářově pohodlí) :-)
To já se zase nemůžu vyjadřovat k Zaklínači (viděl jsem jen nemastný neslaný seriál a hrál hru) a to samý u Hlídky (viděny oba filmy, a ani jeden se mi nelíbil, takže se mi do knihy moc jít nechce).
Hlídky jakožto knihy jsou super, zpětně co si vzpomínám se mi nezdá, že by zaklínač byl nějak extra kvalitní. Možná byl první, možná byl ve své době převratný. Ale zpětně na to nijak moc nevzpomínám.
Martina jsem nečet, spolubydlící mne odrazuje, že prý každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
Malaz je momentálně moje jednička, je toho dost, má to pěkně složitý děj, je to krásně hláškovité...
Gemmel je mistr klasické fantasy, všechny knihy jsou vlastně o tom samém, ale jsou krásně napsané.
Gaiman je mistr psychotické fantasy. Je vždycky nad čím se divit:)
Colombo píše: Alek: čtení knihy na jeden zátah není nutně nějaká extra kvalita. Některé knihy se čtou dlouze, protože jsou prostě moc složité.
Opravil bych to: čtení knihy na jeden zátah není nutná podmínka kvality. Ale jsou knihy, které jsou zatraceně čtivé a navíc mají velkou kvalitu (dají se těžko srovnávat s díly jako je Malazská sága či Píseň, protože ty jsou psány z různých úhlů pohledu a právě v tom bývá ta jejich "složitost"). Když to řeknu na příkladu, Rothfussovo Jméno větruse mi četlo hodně dobře, podobně jako třeba Harry Potter nebo Eragon. Rozdíl je v tom, že po přečtění Jména větru jsem byl okouzlen podobně jako u Písně, Silmarillionu apod., kdežto Pottera prostě zaklapnu a raději dál nezkoumám, jakých se zas dopustila faktických chyb. :-)
Colombo píše: Martina jsem nečet, spolubydlící mne odrazuje, že prý každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
Nevím, jestli jsou cliffhangery špatné či dobré, imo jich nesmí být mnoho, pak i mě štvou. U Martina si ale vyložených cliffhangerů vybavím, jestli vůbec, jen pár. Vzhledem k tomu, že se v sáze každou kapitolou střídá postava, je jasné, že nějaké přechody tam jsou, přirovnal bych to k Pánu prstenů, když se musíš najednou přepnout z kapitol Aragorna a spol. na kapitoly Froda. Tak tohle přepnutí je tam samo častý, ale nebývají to čisté úmyslné (seriálové) cliffhangery.
Filmový zpracování Hlídek s knížkama moc společnýho nemá (i když první díl se mi docela líbil). U knížek je navíc pozitivní, že se mi další díly líbily možná i víc než první (nejvíc druhej, kde Zavulon Noční hlídku elegantně přečůrá). A Nanečisto se mi v některejch pasážích líbilo ještě víc než Hlídky. Te´d se chystám do druhýho dílu, kterej se (překvapivě) jmenuje Načisto :))
Mě se ze Zaklínače zpětně nejvíc líbily ty úplně první povídky, poprvé vyšly jako Stříbtrný meč, v novym vázanym vydání jako Poslední přání. On Sapkowski měl několik hodně dobrejch nápadů, ale postupem času mu to začalo čím dál víc ujíždět, jednak začal kurvit charaktery (Ciri byla nesmírně otravná, navc jsem nějak nepobíral její charakterový proměny) a jednak se mu to zvrhlo v to, že ať byli hrdinové proti sebevětší přesile, všechno vyřešili ostrým mečem. Navíc mu tam začaly lízt vedlejší linie, který tam byly naprosto na hovno (viz prvních asi 60 stran posledního dílu). Na Sapkowskiho jsem zanevřel a už nikdy si od něj nic nepřečtu.
Colombo píše: ... každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
To by mne zajímalo, co je znak dobrého autora. Končit každou kapitolu fyzikální rovnici? Cligghanger je prostě forma práce se čtenářskými emocemi. Nemusí se hodit vždycky nebo sednout každému, ale s dobrého autora IMO nedělá ani přítomnost ani nepřítomnost cliffhangerů.
Chmur píše: Četl jsem první tř díly. Líbilo se mi to. Hlavně ruské reálie jsou příjemné oživení. Některé pasáže úplně odrážely ruskou melancholickou náturu. Ty se mi líbily nejvíc. Trošku mě mrzelo, že nakonec vždy vyhrála strana "dobra".
Ale skoro každé vítězství dobra bylo i určitým vítězstvím (původních záměrů) zla. Nebo aspoň otázkou kompromisu mezi menším a větším zlem.
Píše: Na Sapkowskiho jsem zanevřel a už nikdy si od něj nic nepřečtu.
To je možná škoda. Trilogie z období husitských válek je fajn počteničko hlavně Narrenturm. Nicméně, jak si popisoval svůj vztah k němu (Sapkowskému), tak by ti to asi taktéž nesedlo. Ale jak se říká - Nikdy neříkej nikdy:-)
Píše:
Neváhej a čti. Hlídky jsou moc dobré. Filmy za nimi notný kus zaostávají. (Pravda, nečetla jsem tu jednu, co nenapsal Lukjaněnko.)
Temná hlídka od Vasiljeva je prý hodně slabá. Poslední hlídku jsem nečetl.
Filmy jsou podle mě pro diváky neznále knižní předlohy značně chaotické.
Píše: Martina jsem nečet, spolubydlící mne odrazuje, že prý každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
Tak zkus nejdříve nějaké povídky např. Písečníky a uvidíš, že Martin umí opravdu hodně dobře psát.
Tak vcera byli oznameni vitezove cen Hugo - v romanu plichta mezi Miévillem (The City & The City) a Bacigalupim (The Windup Girl), hura pro oba. Stross vyhral v kategorii novela za Palimpsest, pro nej trikrat hura, uz si nejakyho dalsiho Huga zaslouzil davno. Navic ma cestny druhy misto v kategorii kratka novela. A Gaiman ma druhy misto za komiks.
Erikson nejde v popisu tak do hloubky jak Martin (ten si to se svým POV členěním může dovolit), ale musím na jeho obranu říct, že ačkoliv jsem teprve v polovině Malazské ságy, tak už teď se tam vyskytuje daleko víc postav, a kdyby se každé měl věnovat tolik jako Martin, tak by ty knihy neměly 700 stran, ale 3000. :-) Martin dokáže daleko lépe přiblížit pocity charakterů čtenářům, ale taky pracuje v celku s lineárním dějem (v časové rovině). Erikson pracuje hned s několika časovými rovinami, také podle mého názoru má daleko lépe zpracované "akční" scény (souboje, bitvy apod.).
lenže hlavna hodnota nie je v tom koľko tých postáv je. ale ako sú napísané. martinove postavy žijú. sú to skutoční, hutní ľudia. Eriksonove postavy sú figúrky, charaktery z hier. dobrý zlodej, zlý čarodej a pod. (to len ako príklad)
Krapet nefer, Martin pise neco na zpusob pseudohistorizujici fantasy, kdezto Erikson je epicka/military fantasy co si naopak prave hraje se zavedenymi klise. Navic, zadna figura v Malazu neni jednoznacne spatna nebo dobra, dobro/zlo se tady jaksi nerozlisuje, postavy jsou jenonm v uplatnovani svych cilu vetsi a mensi bidaci. Nejvetsi kladas bude mozna nakonec pan temnot, co zacal sagu vyhlazenim nekolika vesnic a za celou dobu neprones pricetnou vetu. Charakterizaci ma Martin lepsi, o tom se zase hadat nechci (to ani nejde), Erikson holt bere body jinde.
noir píše: No, vzhledem k tomu, že E. romány jsou podle her, tak se sarven s tím popisem hodně trefil...
A tahle implikace plati jako proc? Nejaky priklady sablonovitejch dobrejch zlodeju (Kvitko si casem zmeni jmeno na Cutter a da se na zabijeni ve velkym) a zlejch carodeju (Raest se v dalsich dilech bavi pecovanim o kotatka)?
Colombo: No, mimoto, že si to můžeš asi vygooglit, psal tu o tom v poslední době MIl a po něm snad i Felouen, kterým to řekl Erikson při své nedávné návštěvě Česka. :-)
"The Malazan world was originally created by Steven Erikson and Ian Cameron Esslemont in 1982 as a backdrop for role-playing games using a modified version of Advanced Dungeons & Dragons[9]. By 1986, when the GURPS system had been adopted by Erikson and Esslemont[6], the world had become much larger and more complex, approaching its current scope."
sarven píše: lenže hlavna hodnota nie je v tom koľko tých postáv je. ale ako sú napísané. martinove postavy žijú. sú to skutoční, hutní ľudia. Eriksonove postavy sú figúrky, charaktery z hier. dobrý zlodej, zlý čarodej a pod. (to len ako príklad)
Tak to máš asi nějaké speciální vydání, protože já tam žádnou takhle ryze vyhraněnou postavu neviděl. Kvítko opravdu není jen dobrý zloděj a Tayschrenn není jen zlý čaroděj, dokonce ani Chromý bůh není "záporák" jen tak ze srandy.
Noir: a teď mi řekni, kde je psáno, že příběh jakékoliv knihy vznikl ve hrách? Jak jsem říkal, špatný předpoklad. Svět? Ok, bylo řečeno, ale předpokládat, že šecky postavy či příběh je přímo přepsán z her? To je spíš snaha za každou cenu najít nějaký důkaz pro "špatnost" Malazu, než hledání nějaký skutečných argumentů.
Já si myslím, že Martinovi postavy skutečně víc žijí, jak píše Sarven. Jednak jsou dobře napsané a jednak mají mnohem více prostoru. Tím pádem člověk chápe i motivy jejich chování, pozoruje jejich vývoj atd. Erikson využívá mnohonásobně více postav, takže na prokreslení jednotlivých postav není logicky tolik prostoru. Přesto i on má pro mě přitažlivé postavy, se kterými čtenář (aspoň já:) žije.
Oba autory mám rád a patří u mě do absolutní špičky. Nejlepší je ale pro mě pořád Martin....
Komentáře
Pro mně je Erikson nad Martinem(ale jenom malý kousíček).Colombo má pravdu Malaz se dá pořádně vychutnat až na druhé přečtení
S tím se plně ztotožňuji.
Píše:
čtení knihy na jeden zátah není nutně nějaká extra kvalita Pokud tě kniha připoutá tak, že se od ní nemůžeš odtrhnout, tak musí mít (aspoň v daný okamžik) pro tebe vysokou kvalitu.
Podle mě se dobrá kniha, film či hudba pozná podle toho, že ve vás probouzí emoce (kromě hnusu, pocitu na zvracení atd.). Martinovy knihy ve mně probouzí silnější emoce než Eriksonovy, proto ho stavím výš.
Sapkowsi mě od čtvrtýho dílu Zaklínače doslova sere (navíc jsem byl osobním světkem situace, kdy se choval jako nafoukaný hovado).
Lukjaněnko - Hlídky dobrý, Spektrum nic moc, Nanečisto dobrý.
Martina jsem nečet, spolubydlící mne odrazuje, že prý každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
Malaz je momentálně moje jednička, je toho dost, má to pěkně složitý děj, je to krásně hláškovité...
Gemmel je mistr klasické fantasy, všechny knihy jsou vlastně o tom samém, ale jsou krásně napsané.
Gaiman je mistr psychotické fantasy. Je vždycky nad čím se divit:)
Alek: čtení knihy na jeden zátah není nutně nějaká extra kvalita. Některé knihy se čtou dlouze, protože jsou prostě moc složité.
Opravil bych to: čtení knihy na jeden zátah není nutná podmínka kvality. Ale jsou knihy, které jsou zatraceně čtivé a navíc mají velkou kvalitu (dají se těžko srovnávat s díly jako je Malazská sága či Píseň, protože ty jsou psány z různých úhlů pohledu a právě v tom bývá ta jejich "složitost"). Když to řeknu na příkladu, Rothfussovo Jméno větruse mi četlo hodně dobře, podobně jako třeba Harry Potter nebo Eragon. Rozdíl je v tom, že po přečtění Jména větru jsem byl okouzlen podobně jako u Písně, Silmarillionu apod., kdežto Pottera prostě zaklapnu a raději dál nezkoumám, jakých se zas dopustila faktických chyb. :-)
Colombo píše:
Martina jsem nečet, spolubydlící mne odrazuje, že prý každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
Nevím, jestli jsou cliffhangery špatné či dobré, imo jich nesmí být mnoho, pak i mě štvou. U Martina si ale vyložených cliffhangerů vybavím, jestli vůbec, jen pár. Vzhledem k tomu, že se v sáze každou kapitolou střídá postava, je jasné, že nějaké přechody tam jsou, přirovnal bych to k Pánu prstenů, když se musíš najednou přepnout z kapitol Aragorna a spol. na kapitoly Froda. Tak tohle přepnutí je tam samo častý, ale nebývají to čisté úmyslné (seriálové) cliffhangery.
...a to samý u Hlídky (viděny oba filmy, a ani jeden se mi nelíbil, takže se mi do knihy moc jít nechce).
Neváhej a čti. Hlídky jsou moc dobré. Filmy za nimi notný kus zaostávají. (Pravda, nečetla jsem tu jednu, co nenapsal Lukjaněnko.)
Mě se ze Zaklínače zpětně nejvíc líbily ty úplně první povídky, poprvé vyšly jako Stříbtrný meč, v novym vázanym vydání jako Poslední přání. On Sapkowski měl několik hodně dobrejch nápadů, ale postupem času mu to začalo čím dál víc ujíždět, jednak začal kurvit charaktery (Ciri byla nesmírně otravná, navc jsem nějak nepobíral její charakterový proměny) a jednak se mu to zvrhlo v to, že ať byli hrdinové proti sebevětší přesile, všechno vyřešili ostrým mečem. Navíc mu tam začaly lízt vedlejší linie, který tam byly naprosto na hovno (viz prvních asi 60 stran posledního dílu). Na Sapkowskiho jsem zanevřel a už nikdy si od něj nic nepřečtu.
... každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
To by mne zajímalo, co je znak dobrého autora. Končit každou kapitolu fyzikální rovnici? Cligghanger je prostě forma práce se čtenářskými emocemi. Nemusí se hodit vždycky nebo sednout každému, ale s dobrého autora IMO nedělá ani přítomnost ani nepřítomnost cliffhangerů.
Četl jsem první tř díly. Líbilo se mi to. Hlavně ruské reálie jsou příjemné oživení. Některé pasáže úplně odrážely ruskou melancholickou náturu. Ty se mi líbily nejvíc. Trošku mě mrzelo, že nakonec vždy vyhrála strana "dobra".
Ale skoro každé vítězství dobra bylo i určitým vítězstvím (původních záměrů) zla. Nebo aspoň otázkou kompromisu mezi menším a větším zlem.
Na Sapkowskiho jsem zanevřel a už nikdy si od něj nic nepřečtu.
To je možná škoda. Trilogie z období husitských válek je fajn počteničko hlavně Narrenturm. Nicméně, jak si popisoval svůj vztah k němu (Sapkowskému), tak by ti to asi taktéž nesedlo. Ale jak se říká - Nikdy neříkej nikdy:-)
Píše:
Neváhej a čti. Hlídky jsou moc dobré. Filmy za nimi notný kus zaostávají. (Pravda, nečetla jsem tu jednu, co nenapsal Lukjaněnko.)
Temná hlídka od Vasiljeva je prý hodně slabá. Poslední hlídku jsem nečetl.
Filmy jsou podle mě pro diváky neznále knižní předlohy značně chaotické.
Martina jsem nečet, spolubydlící mne odrazuje, že prý každou kapitolu a každou knihu končí obrovský cliffhangerem a že to rozhodně není znak dobrého autora.
Tak zkus nejdříve nějaké povídky např. Písečníky a uvidíš, že Martin umí opravdu hodně dobře psát.
erikson má dobré nápady, ale je priemerný spisovateľ (súdim podľa prvej knihy, možno sa zlepšil).
martin je neuveriteľne pútavý, jeho postavy sú živé ako u sapkowskeho a pritom pletú príbeh, ktorý tepe.
inými slovami: martin je číslo jedna. erikson nie je ani v TOP 10 zatiaľ. určite nie.
nezabúdajme na ruffusa.
No, vzhledem k tomu, že E. romány jsou podle her, tak se sarven s tím popisem hodně trefil...
A tahle implikace plati jako proc? Nejaky priklady sablonovitejch dobrejch zlodeju (Kvitko si casem zmeni jmeno na Cutter a da se na zabijeni ve velkym) a zlejch carodeju (Raest se v dalsich dilech bavi pecovanim o kotatka)?
lenže hlavna hodnota nie je v tom koľko tých postáv je. ale ako sú napísané. martinove postavy žijú. sú to skutoční, hutní ľudia. Eriksonove postavy sú figúrky, charaktery z hier. dobrý zlodej, zlý čarodej a pod. (to len ako príklad)
Tak to máš asi nějaké speciální vydání, protože já tam žádnou takhle ryze vyhraněnou postavu neviděl. Kvítko opravdu není jen dobrý zloděj a Tayschrenn není jen zlý čaroděj, dokonce ani Chromý bůh není "záporák" jen tak ze srandy.
Oba autory mám rád a patří u mě do absolutní špičky. Nejlepší je ale pro mě pořád Martin....
Colombo: To svým způsobem dělá Stínupán (ohaři) a Kalam (těch 1000 nebo kolik dětí) :-D