Příklad toho jak píši... (je to lehce typu LorasxRenly, upozorňuji)
"Garda nikdy neutíká," zvolal Mardus, Čepel Úsvitu.
"Teď, ani nikdy jindy..." doplnil Aerass, bratr ve zbrani i přísaze.
"Neboť tak jsme přísahali..." dodal za zvuku čepelé tažené z pochvy Mardus a zlehka se pousmál tváří v tvář přečíslení i smrti...
***
Jídelna jeho Výsosti krále a královny Velenu
Večeře plynula pozvolným tempem mých písní i balad. Pochmurnost sama vládla sálu, král, královna, i princezna, nikdo se nebavil - jediné, čemu se oddávali byl smutek, ach R'holle, proklet nechť je den, kdy dorazil ten zpropadený obraz. Harfa dozněla, i ozvěna veršů utichla, nikdo se nesmál ni netleskal. Odměnou mi bylo ticho, narušované jen cinkotem příborů.
Usmál jsem se, v místnosti snad jediný, a věnoval krátký pohled ku stolu. Ser Dayan, synovec krále z druhého kolena, na okamžik vzhlédl, zachytil jej, a též se pousmál...na kratičkou, prchlavou chvíli, než svou tvář opět oblékl v smutek, aby si nikdo nevšiml jeho narušení stesku za prince.
Jídelnu opět naplnila hudba, tesklivá a ztracená, jako každý jeden z nás v tomto sálu.
Pokoje jeho výsosti, sera Dayana z Břečťanového Pramene
Byl překrásný, když se smál, a ještě krásnější, když spal.Čechral jsem mu vlasy, a přemýšlel.. Kolik jen let kráčím po zemi a nedokáži říci...zavřel jsem oči, potlačoval slzy, které se draly na povrch.
Trhnul sebou v v nočním děsu a zadrmolil. Ochranitelsky jsem ho objal a přitiskl k sobě.
„Pššš, pšššš, soora thasálí,“ zašeptal jsem mu verš z dávné elfské ukolébavky. „Mír, můj příteli.“
Miloval ji, ji, a vše elfské. Uklidnil se, jako tolikrát předtím, a spokojeně zamručel. Pousmál jsem se a políbil jej do vlasů.
„Proč nespíš?“ zazněla jeho otázka mezi spokojeným mručením. Kéž bys jen tušil proč...
„Spi, zítra ti to řeknu,“ odpověděl jsem a odhrnul mu vlasy z tváře. Pohladil mou ruku a zvedl svou hlavu z mé hrudi, aby se mi zahleděl do očí.
„Ne, neřekneš, nikdy mi nic totiž neříkáš...“ odvětil uraženě. „... nikdy nemluvíš o tom, co si myslíš, co cítíš, nikdy jsi mi neřekl, kdes přišel k tomuhle...“
Jeho prsty hladily zjizvení na mém rameni a boku, zvolna se táhnoucí až k tříslům; a já se snažil z hlavy snažil vytěsnit třeskot mečů a křik...řev...umírajících i raněných.
„Ale řekl,“ zněla má odpověď. „Bylo to již hodně dávno, na místě, které je již zapomenuto, stejně jako muž, který je utržil...a který tu s tebou nikdy neléhal...“
„Kde, Sanve?“ nepřestával se ptát. „Kým jsi byl, než jsi se stal bardem?“
Odstrčil jsem ho na jeho půlku lože a vstal. Přešel jsem k míse s vodou a opláchl si tvář. Ne, už nemohu více mlčet...
„Zítra odjíždím,“ vyhrknul jsem ze sebe. „Odejdu s výpravou do Černé země hledat prince Doriana...“a vykoupení za Niam...
Ticho, které následovalo, se dalo doslova krájet. Otočil jsem se a pohlédl do jeho šokované tváře. Přešel jsem k posteli, sedl si na pelest, a vzal jej za ruku.
„Ty...já...“ začal jsem, hledajíce vhodná slova. „Ty...oženíš se jednoho dne s nějakou vznešenou dámou, a budeš vládnout svému hradu a panství...a tvý synové se stanou rytíři a šlechtici, a dcery princeznami...“
Hleděl na mne. „Ne, to nejdem já...přestaň tu mluvit o někom jiném...“
„Kněží tyto svazky neuznávají z dobrého důvodu, Dayane, jsou neplodné a navíc...“ hlas mi před tou pravdou selhal, přesto musela být vyřčena, pochopena...
„Narodíš se, žiješ, zestárneš, zchřadneš a zemřeš...ale já stále zůstanu mlád a plný síly. Utratíš celý svůj život pro něco bez budoucnosti, odsuzovaný a zatracený...a pro mne to bude pouhým střepem v čase, pouhý záblesk...okamžik...“
Přitáhl se a objal mne.
„Já vím,“ zašeptal. Nadechl jsem se k odpovědi, ale nenechal mne promluvit.
„Stále a i přes to zítra odejdeš, ano, to vím též. Ale chci, abys věděl, že si s sebou bereš i mé srdce, Sanve, a že jej budu chtít nazpět.“
Zasmál se a políbil mne na tvář. Setřel z ní slzy, které si kanuly. Zavřel jsem oči...
Zrovna něco píšu, resp. dělám podklady, a tady jsou takoví nadaní, chytří a specializovaní lidé :) Takže bych měl na vás sérii velmi zvláštních specifických otázek :) 1. Jak se nazývá vladař v Mecce v 5. století? Myslím jako funkce, ne jméno 2. Měl Qusai ibn Kilab ibn Murrah dceru? Pokud možno s nějakých libozvučnějším jménem než Hubba :) 3. Byla nějaká slavnější léčitelka před Hildegardou z Bingenu? Jenom zkoušim štěstí :-D
Zrovna něco píšu, resp. dělám podklady, a tady jsou takoví nadaní, chytří a specializovaní lidé :) Takže bych měl na vás sérii velmi zvláštních specifických otázek :) 1. Jak se nazývá vladař v Mecce v 5. století? Myslím jako funkce, ne jméno 2. Měl Qusai ibn Kilab ibn Murrah dceru? Pokud možno s nějakých libozvučnějším jménem než Hubba :) 3. Byla nějaká slavnější léčitelka před Hildegardou z Bingenu? Jenom zkoušim štěstí :-D
Hildegarda: A neslavila si "nedávno" (před 20 lety) tisícovku? :) (Hádám, že to byla taková oslava, až z toho padl Sovětský svaz) :) Arianus: A zdroj těch jmen? Flanker.27: Co jsem se zatim dozvěděl, tak to byl spíš "jenom" náčelník. Ale díky všem :)
Hildegardo to neber tak vážně :-) Raději si vyslechni třeba kastelána Buchlova - černá paní je vnímána v Buchlovicích velmi kladně, jako ochránkyně kraje. Svou "špatnou pověst" získala tím, že se prý odmítala nechat pokřtít :-)) To pro kronikáře stačilo (protože kroniky psal kdo?:-) ) Podle pověsti se zjevuje, za podobných okolností jako Blaničtí rytíři a nebo když má zemřít pán hradu :-)) Mí dva nej přátelé pocházejí právě z Buchlovic - jak říká jeden z nich - když se místí obyvatelé nudili, tak dělali děti nebo vymýšleli báchorky - a že jich je dost... K článku, na který jsi odkázala jsou komentáře - přečti si ten první :-D A ano, přečti si třeba Jaška.... Buchlov je krásný hrad, i když z venku vypadá jako "panelák". Měla jsem to štěstí, že tam druhý z těch dvou přátel leta prováděl a měla jsem mnoho soukromých prohlídek od sklepa po půdu - jsou tam depositáře, které jsou nepřístupné a napěchované krásnými kousky. Je tam nádherná knihovna - jednou nás tam načapala výprava, když jsme zrovna něco hledali v bestiářích a herbářích - byla to sranda - oni u dveří za šňůrou a my tam vytahané knihy a hledali - takový výjev...škoda, že jsme neměli kostýmy tehdá...a no párkrát jsem tam spala a to i v hrobce Petřvaldů a Berchtoldů....má to nádhernou akustiku :-) byli jsme hravá děcka :-D
Mne taky :-) Určitě více než zámky. Hrady mají taková ta neprobádaná zákoutí minulosti a člověk se vážně může zasnít.....škoda jen, že v Beskydech je hradů pomálo :(
Tak aby tu nebyly samé pederasticko tribadistické příspěvky, tak si počtěte, ale veškerá práva na kritiku vyhrazena.
Chtěl ji utěšit. Věděl to. Znovu se jeho pohled setkal s jejím. Působila tak křehce a bezbranně. Vzpomínky, hrdost, všechno pryč. Vztáhl ruku k jejímu pasu a přitáhl si ji k sobě. Cítil v jejím těle sílu. Sílu, kterou potřeboval. Ale žádný odpor. Neodtáhla se, nezačala protestovat. Objala ho. Z vlastní vůle. Náhle měl její hlavu opřenou o své rameno. Vzhlédla k němu a jejich oči se setkaly. Cítil teplo jejího těla a svět okolo přestal existovat.
Cítila tlukot jeho srdce, slyšela jeho dech. Dodávalo jí to chuť žít. Chuť se smát, chuť se radovat. Cítila jeho sílu, sílu o tolik větší než její, a přece tak laskavou. Chtěla se jí podvolit.
Nerozuměla tomu. Přece ho nenáviděla. Věděla, že ho chce nenávidět. Tak proč se cítí tak v bezpečí? Proč se tiskne svým tělem k jeho? Proč náhle objímá jeho tělo? Proč ho nechala vyhrnout jí sukni až k bokům?
Touží po něm, touží po jeho síle. Ví to. Chce ho, chce ho pro sebe a v sobě, navzdory všemu. Co bylo je zapomenuto, ona chce být jeho, pro tento den a pro dny, které přijdou.
Vstoupila do nich tělesnost, něha, síla. Vnikl do ní. Nebyly již otázky, byla jen ona a on, a jejich spojení a na ničem jiném nezáleželo. Tiskli se k sobě, zcela prostoupeni jeden druhým. Společně dýchali, stejná krev tekla jejich těly. Byli spolu a byli jeden pro druhého. Věděli to a chtěli to tak navždy.
Dlouho potom leželi vedle sebe a ona se k němu tiskla, jako by se bála, že zmizí, že zůstane sama a už nenalezne tu sílu, která ji oživila, tu zeď, o kterou se může opřít, tu pevnost, kam se může uchýlit. On to cítil, chápal to bez jediného slova. I on ji držel, svou ženu, pro kterou může žít, svou lásku, kterou vybojoval navzdory všemu a všem, i navzdory jí samé.
Těšil se pohledem na její dlouhé vlasy rozházené okolo její hlavy, na šťastné modré oči. Těšil se z jejího dechu, z ospalého zívnutí, z úsměvu na jejích rtech. Vybojoval si ji a ona je jeho, jeho a nikoho jiného. Nikdy se necítil tak silný a slabý zároveň. Přivinul si ji k sobě.
Tak aby tu nebyly samé pederasticko tribadistické příspěvky, tak si počtěte, ale veškerá práva na kritiku vyhrazena.
Chtěl ji utěšit. Věděl to. Znovu se jeho pohled setkal s jejím. Působila tak křehce a bezbranně. . . . Nikdy se necítil tak silný a slabý zároveň. Přivinul si ji k sobě.
Komentáře
"Garda nikdy neutíká," zvolal Mardus, Čepel Úsvitu.
"Teď, ani nikdy jindy..." doplnil Aerass, bratr ve zbrani i přísaze.
"Neboť tak jsme přísahali..." dodal za zvuku čepelé tažené z pochvy Mardus a zlehka se pousmál tváří v tvář přečíslení i smrti...
***
Jídelna jeho Výsosti krále a královny Velenu
Večeře plynula pozvolným tempem mých písní i balad. Pochmurnost sama vládla sálu, král, královna, i princezna, nikdo se nebavil - jediné, čemu se oddávali byl smutek, ach R'holle, proklet nechť je den, kdy dorazil ten zpropadený obraz. Harfa dozněla, i ozvěna veršů utichla, nikdo se nesmál ni netleskal. Odměnou mi bylo ticho, narušované jen cinkotem příborů.
Usmál jsem se, v místnosti snad jediný, a věnoval krátký pohled ku stolu. Ser Dayan, synovec krále z druhého kolena, na okamžik vzhlédl, zachytil jej, a též se pousmál...na kratičkou, prchlavou chvíli, než svou tvář opět oblékl v smutek, aby si nikdo nevšiml jeho narušení stesku za prince.
Jídelnu opět naplnila hudba, tesklivá a ztracená, jako každý jeden z nás v tomto sálu.
Pokoje jeho výsosti, sera Dayana z Břečťanového Pramene
Byl překrásný, když se smál, a ještě krásnější, když spal.Čechral jsem mu vlasy, a přemýšlel.. Kolik jen let kráčím po zemi a nedokáži říci...zavřel jsem oči, potlačoval slzy, které se draly na povrch.
Trhnul sebou v v nočním děsu a zadrmolil. Ochranitelsky jsem ho objal a přitiskl k sobě.
„Pššš, pšššš, soora thasálí,“ zašeptal jsem mu verš z dávné elfské ukolébavky. „Mír, můj příteli.“
Miloval ji, ji, a vše elfské. Uklidnil se, jako tolikrát předtím, a spokojeně zamručel. Pousmál jsem se a políbil jej do vlasů.
„Proč nespíš?“ zazněla jeho otázka mezi spokojeným mručením. Kéž bys jen tušil proč...
„Spi, zítra ti to řeknu,“ odpověděl jsem a odhrnul mu vlasy z tváře. Pohladil mou ruku a zvedl svou hlavu z mé hrudi, aby se mi zahleděl do očí.
„Ne, neřekneš, nikdy mi nic totiž neříkáš...“ odvětil uraženě. „... nikdy nemluvíš o tom, co si myslíš, co cítíš, nikdy jsi mi neřekl, kdes přišel k tomuhle...“
Jeho prsty hladily zjizvení na mém rameni a boku, zvolna se táhnoucí až k tříslům; a já se snažil z hlavy snažil vytěsnit třeskot mečů a křik...řev...umírajících i raněných.
„Ale řekl,“ zněla má odpověď. „Bylo to již hodně dávno, na místě, které je již zapomenuto, stejně jako muž, který je utržil...a který tu s tebou nikdy neléhal...“
„Kde, Sanve?“ nepřestával se ptát. „Kým jsi byl, než jsi se stal bardem?“
Odstrčil jsem ho na jeho půlku lože a vstal. Přešel jsem k míse s vodou a opláchl si tvář. Ne, už nemohu více mlčet...
„Zítra odjíždím,“ vyhrknul jsem ze sebe. „Odejdu s výpravou do Černé země hledat prince Doriana...“a vykoupení za Niam...
Ticho, které následovalo, se dalo doslova krájet. Otočil jsem se a pohlédl do jeho šokované tváře. Přešel jsem k posteli, sedl si na pelest, a vzal jej za ruku.
„Ty...já...“ začal jsem, hledajíce vhodná slova. „Ty...oženíš se jednoho dne s nějakou vznešenou dámou, a budeš vládnout svému hradu a panství...a tvý synové se stanou rytíři a šlechtici, a dcery princeznami...“
Hleděl na mne. „Ne, to nejdem já...přestaň tu mluvit o někom jiném...“
„Kněží tyto svazky neuznávají z dobrého důvodu, Dayane, jsou neplodné a navíc...“ hlas mi před tou pravdou selhal, přesto musela být vyřčena, pochopena...
„Narodíš se, žiješ, zestárneš, zchřadneš a zemřeš...ale já stále zůstanu mlád a plný síly. Utratíš celý svůj život pro něco bez budoucnosti, odsuzovaný a zatracený...a pro mne to bude pouhým střepem v čase, pouhý záblesk...okamžik...“
Přitáhl se a objal mne.
„Já vím,“ zašeptal. Nadechl jsem se k odpovědi, ale nenechal mne promluvit.
„Stále a i přes to zítra odejdeš, ano, to vím též. Ale chci, abys věděl, že si s sebou bereš i mé srdce, Sanve, a že jej budu chtít nazpět.“
Zasmál se a políbil mne na tvář. Setřel z ní slzy, které si kanuly. Zavřel jsem oči...
1. Jak se nazývá vladař v Mecce v 5. století? Myslím jako funkce, ne jméno
2. Měl Qusai ibn Kilab ibn Murrah dceru? Pokud možno s nějakých libozvučnějším jménem než Hubba :)
3. Byla nějaká slavnější léčitelka před Hildegardou z Bingenu?
Jenom zkoušim štěstí :-D
2) ano, Kinana, Khuzaima
3) v jakém smyslu chceš odpověď?
2. Wiki mluví jen o "many sons"
3. nemám tušení, možná v antice.
Arianus: Hubal byl bůh, ne vládce.
Arianus: A zdroj těch jmen?
Flanker.27: Co jsem se zatim dozvěděl, tak to byl spíš "jenom" náčelník.
Ale díky všem :)
http://dragon-online.blog.cz/0908/buchlov
ja som skor myslela na liecitelku Hildegardu
Podle pověsti se zjevuje, za podobných okolností jako Blaničtí rytíři a nebo když má zemřít pán hradu :-))
Mí dva nej přátelé pocházejí právě z Buchlovic - jak říká jeden z nich - když se místí obyvatelé nudili, tak dělali děti nebo vymýšleli báchorky - a že jich je dost...
K článku, na který jsi odkázala jsou komentáře - přečti si ten první :-D A ano, přečti si třeba Jaška....
Buchlov je krásný hrad, i když z venku vypadá jako "panelák". Měla jsem to štěstí, že tam druhý z těch dvou přátel leta prováděl a měla jsem mnoho soukromých prohlídek od sklepa po půdu - jsou tam depositáře, které jsou nepřístupné a napěchované krásnými kousky. Je tam nádherná knihovna - jednou nás tam načapala výprava, když jsme zrovna něco hledali v bestiářích a herbářích - byla to sranda - oni u dveří za šňůrou a my tam vytahané knihy a hledali - takový výjev...škoda, že jsme neměli kostýmy tehdá...a no párkrát jsem tam spala a to i v hrobce Petřvaldů a Berchtoldů....má to nádhernou akustiku :-) byli jsme hravá děcka :-D
Chtěl ji utěšit. Věděl to. Znovu se jeho pohled setkal s jejím. Působila tak křehce a bezbranně. Vzpomínky, hrdost, všechno pryč. Vztáhl ruku k jejímu pasu a přitáhl si ji k sobě. Cítil v jejím těle sílu. Sílu, kterou potřeboval. Ale žádný odpor. Neodtáhla se, nezačala protestovat. Objala ho. Z vlastní vůle. Náhle měl její hlavu opřenou o své rameno. Vzhlédla k němu a jejich oči se setkaly. Cítil teplo jejího těla a svět okolo přestal existovat.
Cítila tlukot jeho srdce, slyšela jeho dech. Dodávalo jí to chuť žít. Chuť se smát, chuť se radovat. Cítila jeho sílu, sílu o tolik větší než její, a přece tak laskavou. Chtěla se jí podvolit.
Nerozuměla tomu. Přece ho nenáviděla. Věděla, že ho chce nenávidět. Tak proč se cítí tak v bezpečí? Proč se tiskne svým tělem k jeho? Proč náhle objímá jeho tělo? Proč ho nechala vyhrnout jí sukni až k bokům?
Touží po něm, touží po jeho síle. Ví to. Chce ho, chce ho pro sebe a v sobě, navzdory všemu. Co bylo je zapomenuto, ona chce být jeho, pro tento den a pro dny, které přijdou.
Vstoupila do nich tělesnost, něha, síla. Vnikl do ní. Nebyly již otázky, byla jen ona a on, a jejich spojení a na ničem jiném nezáleželo. Tiskli se k sobě, zcela prostoupeni jeden druhým. Společně dýchali, stejná krev tekla jejich těly. Byli spolu a byli jeden pro druhého. Věděli to a chtěli to tak navždy.
Dlouho potom leželi vedle sebe a ona se k němu tiskla, jako by se bála, že zmizí, že zůstane sama a už nenalezne tu sílu, která ji oživila, tu zeď, o kterou se může opřít, tu pevnost, kam se může uchýlit. On to cítil, chápal to bez jediného slova. I on ji držel, svou ženu, pro kterou může žít, svou lásku, kterou vybojoval navzdory všemu a všem, i navzdory jí samé.
Těšil se pohledem na její dlouhé vlasy rozházené okolo její hlavy, na šťastné modré oči. Těšil se z jejího dechu, z ospalého zívnutí, z úsměvu na jejích rtech. Vybojoval si ji a ona je jeho, jeho a nikoho jiného. Nikdy se necítil tak silný a slabý zároveň. Přivinul si ji k sobě.
A zavřel oči.
(to první jsem si musela najít ve slovníčku :-p)
Ale připomněl jsi mi tohle