Postavy z Hostiny
Když jsem poprvé četl Hostinu, byl jsem pohoršen. Jednak se mi zdálo, že Martinovi začíná docházet dech a některé kapitoly byly strašně nudné. No a pak spousta překlepů, nesmyslů, plus překlad anglických jmen do češtiny. Nicméně o tom bylo již napsáno mnoho a já se k tomu přidávat v tuhle chvíli nechci. Co mě však zaujalo, je to, že když jsem četl Hostinu po třetí a po čtvrté, tak se mi zdála čím dál tím lepší. Něco jako olivy, nejprve většině lidí nechutnají, ale velká spousta, pokud je zkouší jíst dál, tak jim přijde časem na chuť.
Zaujaly mě některé nové postavy.
Třeba Victarion. Je to krutý a tvrdý muž, ale nechybí mu čest a odvaha. Rozhodně to není křivák, což jak se zdá, mají trochu Greyjoyové v krvi. Zajímavý je jeho vnitřní rozpor, co se týká vztahu k Euronovi. Na jednu stránku ho poslouchá, ale zároveň se nedokáže přenést přes bolest, kterou mu způsobil (nicméně mu to asi vrátí:-). To jako ho neustále pronásledují myšlenky na vraždu ženy a to, že s tím stále v sobě bojuje, mu dodává lidský rozměr a ve mně to budilo i soucit k této postavě.
Hodně sympatický mi přišel i Hotah. Řekl bych, že je velmi podobný Victarionovi co se týká poslušnosti. A i na něm je vidět, že tento tvrdý a obávaný bojovník má v sobě citlivá místa. Například, když s láskou vzpomíná na Arianne, která mu asi nějakým způsobem supluje dceru nebo když ho přepadá lítost v okamžiku, kdy přemyšlí nad tím, že se jednou zřejmě utká s Arysem.
Martellové v hostině dostávají více prostoru a je to dobře, neboť mi jsou vesměs všichni sympatičtí. A taky erotická scéna mezi Arianne a Arysem, to byla prostě lahůdka.
Takže nové postavy vesměs potěšily, snad až na Aerona.
Některé postavy známé s předchozích dílu zaujaly - Sam, Jaime a některé nudily Brienne, Cersei a některé nudily hrozně moc Alayne:-)
Taky vás dojela scéna s Patem v prologu? Kdo je asi tajemný alchymista? Já sázím na Jaqena.
Komentáře
Jo, ta scéna s Patem byla docela dojemná. Jinak mě nadchli asi všichni Greyjové, potažmo obyvatelé Železných ostrovů, jsou to správní týpci. Co máš proti Aeronovi? :)
Souhlas, Greyjoyové jsou zajímavý, nejvíc asi Victarion. Ale i ostatní jsou fajn, včetně Aerona. Nevim co proti němu všici máte.
A Martellové...to je kapitola sama pro sebe. Ti jsou to nejlepší z Hostiny. A nemluvim jen o nádherné Arianne. Všechny kapitoly z Dorne se mi líbily.
Ostatní postavy se tolik nevyvedly. Brienniny kapitoly byly moc rozvláčné, chtěly by osekat. Cerseiny taky. Alayne...netřeba mluvit. ;)
Pate mě tolik nedojal, jako byl to dobrej prolog a alchymista Jaqen byl skvělej (včetně následných Aryiných kapitol), ale velké dojetí se nekonalo. Na to jsem Pate málo znal.
Nejzajímavější kapitola s Brienne byla jak jdou do té pevnosti v tím krabím zálivu a ještě jak je tam ta bitka s tím kousačem, to je brutální. Kapitoly s Alayne mě docela nudily, ale četl jsem mnohem nudnější pasáže v knížkách :)
Aeron je náboženskej fanatik. A z toho důvodu mi vadí a hodně, stejně jako např. Melisandra.
Souhlasím v tom ohledu, že ve skutečném životě by mě podobní lidé poměrně znepokojovali. Ale čtu si o nich rád! Není nad to někoho řádně upálit a zatančit si kolem hranice divoký tanec doprovázený fanatickými skřeky a chřestěním kostí. Rozhodně je to o něco zábavnější činnost než se bavit o tom, které životní pojištění je nejvýhodnější. 8) A jak vlastně víme, že je např. Melisandra fanatičkou? Možná její bůh opravdu existuje a dává jí pokyny, kterými sleduje velmi konkrétní, užitečné cíle. Rozhodně je zatím poměrně úspěšná.
K těm novým postavám: trochu mě mrzí, že Martin nechce v posledních knihách žádné nové představovat. Doufám, že si to ještě rozmyslí. Pokaždé, když trochu obměnil zažitou sestavu, bylo to obvykle ku prospěchu věci. :) Na některých místech POV trochu přebývají, jinde zase nezávislý pozorovatel agentury Reuters chybí - namátkou třeba v Bratrstvu bez praporců nebo v Chundeláčově válečné družině. :!: :o
Ale já věřím inkvizitorům upalujícím lidi, že jejich Bůh existuje, věřím to i těm chlapcům co si tak rádi připevňují bomby na tělo a pak se jdou projít do metra, věřím to i Aeronovi a Melisandře. Nicméně jejich Bůh se mi nelíbí, tedy lépe řečeno jejich náhled na něj. Kolem ohně křepčím rád, ale spíš mi vyhovuje, když se tam škvaří špekáčky a spíše než lidi mě baví utápět žízeň:-)
Jak je to řečeno v mém oblíbeném Království nebeském, teď velmi volně: bůh je sice pěkná věc, ale ne v rukou fanatiků. Víra není něco čím se máme ohánět, čím se máme zaklínat a ospravedlňovat své činy, je to něco co máme v sobě a dělá nás lepšími lidmi. A já bych dodal, náboženství je největším vrahem vůbec.
A právě o tom fanatismu si docela rád čtu, jako Léto, a doufam, že nedopadne dobře. ;)
Náboženství nebo lépe řečeno víra v Boha sami o sobě za nic nemůžou. Mají nám pomáhat. Bohužel velká spousta lidí ať už z nevědomosti, pomýlenosti, špatného výkladu či zlého úmyslu je zneužívají k ubližování jiným lidem.
Nezabíjí puška, ale ruka která ji drží.
Já si o fanatismu čtu velmi nerad, děsí mě a jsem vždy rád, když nad ním zdravý rozum a soucit zvítězí.
Přesně tak a v tom případě, než mít něco, co se dá zneužít, to radši nemít nic i za cenu ztráty těch bonusů. V tomhle vidim dost černobíle, možná Starkovsky.
Copak musíme věřit v něco vyšší, neuchopitelný? Copak nám nemůže stačit víra v nás samé? Víra v lidské dobro, v lepší svět? Copak si musíme stavět na piedestal nějakou vyšší moc a schovávat se za ni? Žádat o pomoc ji, děkovat ji, proklínat ji? Pěkně děkuju, ale takovou víru nechci. jediné co na náboženství shledávám dobré, je, že bez ní by se společnost a vzdělanost nerozvíjela tak rychle.
Právě proto je asi ono Království nebeský tak kontroverzní film. Ne kvůli Bloomovi, ale pro tu myšlenku na boha v každém z nás...
To jsem se trochu rozohnil, pardon. Tohle je pro mě kapku citlivé téma a hádal bych se do roztrhání těla. Pokud chcete, můžem založit novej topic. ;)
Přesně jsi vystihl i můj pohled, nemám rád, když se do vztahu člověk - člověk (případně člověk - věc nebo člověk - morální hodnoty) vsouvá vyšší bytost. Chovat se dobře ke svým bližním ne proto, že si jich člověk váží, ale protože to bůh chce je dost falešný. Navíc nábožnství má tu smlu, že pravidla, který stanoví a který jsou třeba i v daný době a prostředí logický a správný, zafixuje a pak je zakáže změnit.
Velice se mi líbilo, jak bylo nastupující křesťanství vystižený v Beowulfovi. Nebude to přesně, ale takhle nějak to říkal starý Beowulf: "čas hrdinů je pryč, odvál ho Kristus pán a místo nich nám tu zanechal jen uplakané mučedníky."
Pokud tato řečnická otázka směřuje zároveň i ke mně, tak rozhodně nemusíme. Já reagoval na víru Aerona a Melisandry. Můžeme věřit v sebe, lásku, dobro, ale i peníze, moc a slávu. Záleží jen na nás, v čem nacházíme naplnění. Konec konců Bůh nemusí být vyšší moc. Může to být láska a dobro v nás - radost, soucit, ideály,..
Možná, že je Bůh nádoba uvnitř náš, která čeká, čím ji naplníme.
Čas hrdinů? Myslím, že mnozí si toto období idealizují (netvrdím, že ty). Kristus představuje především lásku a odpuštění. Na tom nevidím nic špatného. Jestliže jeho odkaz někdo zneužívá ať už chtěně nebo nechtěně, není to problém samotného učení, ale jeho výkladu.
Stejně tak si mnozí lidé idealizují nástup křesťanství, což byl v pravém smyslu slova krok k barbarství a nevzdělanosti, nadto lásky v křesťanském světě nebylo o nic více. Řádění křesťanských fanatiků v Římě a jiných městech stálo civilizaci mnoho uměleckých děl a spisů, křesťané jakmile byli u moci, pronásledovali staré kulty a válčili o výklad boha mezi sebou (Ariáni, Nikajci, Donatisti). Křesťané otevřeli brány Říma Vandalům a jméno toho kmene vstoupilo do jazyka. Ne, pro mě křesťanství lásku a odpuštění neznamená. Křesťané (a Židé) si taky dělají nárok na samo chápání svobody. Ale křesťanská svoboda dává dvě cesty, buď se chovej jak ti říkáme a půjdeš do ráje, nebo nikoli a budeš zatracen. Tomu říkám svoboda.
Je to tak, jak říkáš. Idealizování minulosti je staré jako člověk sám. V dnešní době si idealizujeme hlavně antiku: krásné, čisté mramorové budovy v Římě, důstojní filosofové v bílých tógách, egyptská města plná barev, smíchu a luxusu apod. Naproti tomu o středověku lidé snili za období romantismu, to byl zase v kurzu Artuš, hrady, rytíři a panny. Dneska o středověku každý řekne, že to bylo temné, zlé, fanatické období. A odplivne si přitom na zem. :shock:
Je to samozřejmě pravda, středověk byl temný. Ale! Starověk byl, přes všechny naše představy, ještě temnější. Špína, vraždy, zhýralost, nemoci - spíše než hollywoodské velkofilmy bychom měli věřit seriálu Řím, který je realitě určitě o něco blíže. Lidské myšlení bylo tehdy jiné, hrubší. Nějaká láska ke všem lidem, respektování důstojnosti každého a podobné věci, to ve větší míře přichází až se stoicismem a křesťanstvím, tedy na přelomu starověku a středověku. Naše dnešní morálka je plodem právě křesťanského učení a některých antických filosofických směrů.
Já bych to řekl trochu jinak. Víra v metafyzické a nadpřirozené věci je podle mě pochopitelná, ospravedlnitelná - vzhledem k omezenosti lidského poznání je dost dobře možné, že existuje mnoho "vyšších" věcí. Teorie, že svět byl nějakým způsobem stvořen, nebo že do jeho tvorby zasáhly vyšší bytosti, považuji za myšlenky rovnocenné s těmi ryze materialistickými. Nikdo nemůže říci, jak to bylo, a kdoví, zda se k tomu někdy dobereme.
Nicméně naprosto a plně souhlasím s tím, že bychom tyto vyšší bytosti neměli používat k poměřování či hodnocení našeho chování. Z hlediska vztahů mezi lidmi je určitě nejlepší chovat se dobře, spravedlivě a čestně (byť se občas tyto tři věci vylučují navzájem) proto, že sami chceme. To, jestli jsou nějaké činy správné, naprosto nezáleží na tom, zda Bůh existuje, nebo neexistuje.
Nikdo soudný jistě netvrdí, že křesťan rovná se automaticky dobrý člověk. Ovšem ty tuto skupinu lidí tak trochu démonizuješ. Po celá pokolení si lidé ubližují, vraždí se a páchají na sobě zvěrstva (omlouvám se tímto zvěři). A je jedno, jestli se jedná o antiku, středověk nebo novověk. A také je jedno, zda se jedná o muslimy, křesťany, ateisty, komunisty, intelektuály. Záminka se vždy najde a Buh se k tomuto celkem hodí. Spíš si odpustím, když zabiju člověka kvůli Bohu, než když to udělám pro peníze.
Bůh ať už je to cokoliv nebo kdokoliv je důležitý. Pomáhá nám vydržet těžké časy, zvednout se, když spadnem a taky uchovat si lidskost v dobrém slova smyslu, když tomu zrovna prostředí kolem nás příliš nepomáhá.
K tomu, aby byl člověk dobrý nemusí mít víru v boha (ostatně kterého, je jich tolik). Nedémonizuju, jen vypočítávám. Lásku hlásat a lásku dávat jsou dvě různé věci.
Zas tak mnoho jich není, mají pouze různá jména:-)
Amen
Kapitoly Brienne mi nudné nepřipadaly, naopak spíše kapitoly jako Arianne atd mi připadaly nudné docela,protože ty postavy dostaly řekněme jednu,max dvě kapitoly,kdežto u ostatních postav ten děj byl rozvitější a člověk se mohl těšit na další kapitolu. Zatímco pokaždé když jsem otočil stranu a čekala mě další "nová kapitola nové postavy" hned mi trochu klesla nálada a chuť ke čtení.(No to jsem teď přehnal :lol: Zas tak horké s tou ztrátou chuti ke čtení to rozhodně nebylo :lol: - tu jsem snad neztratil nikdy - s vyjímkou hrozivého zjištění o překladu v Hostině :D )