Co obaly, nejhorší bylo dělat okraje. To jsme museli ještě na gymplu v laborkách z chemie (kdyby sešit chtěl vidět prezident).
Za chybějící okraje jsem v chemii dostala vynadáno ještě v septimě. Možná i v oktávě, ale tím si nejsem jistá... :D My jsme je měli na poznámky k učivu a psaly se za ně známky.
@Jarla: Já jsem v osmé třídě odmítl jít na povinnou (a placenou!) přednášku o drogách s tím, že pokud chce někdo páchat osvětu, tak ať to dělá zadarmo. Tak si pozvali do školy tatínka, ten jim zopakoval to samé a bylo.
EDIT: Za našich raných školních let byla přece vždycky pevně daná sada učebnic pro daný školní rok a k nim se dělala sada obalů odpovídajících rozměrů. Člověk to pak musel spárovat. Zbytek (co na seznamu nebylo) se balil do normalizovaných sešitových, nebo do novin. Dneska to funguje tak, že když někdo napíše škvár, tak mu aspoň vymyslí nějaký nestandardní rozměr. Pro mě byl největší svátek, když jsme fasovali učebnice na nový školní rok. Nejdřív soudružka učitelka seřezala parchanty, co vraceli roztrhané knížky a sápali se po pěkných, a pak už se člověk mohl kochat tím, co ho čeká po prázdninách. Úplně se mě zmocnila nostalgie..
Hh, co se týče četby, jste moje krevní skupina. Ale tak jste mi připomněli... na prvním stupni nám učitelka udělala tabulku čtenářů, jména na kartonku připevněná na magnetickou tabuli. Já bývala mezi prvními třemi. Jenže jsem četla rychleji než ostatní a než to ten jiný hlemýžď dočetl, já byla o dva odstavce dál, takže jsem pak nevěděla, kde skončili. A bác, hned jsem byla na konci žebříčku. Taková potupa! Jinak jednou volala mámě domů rozzuřená učitelka, že mám vytrhané sešity a máma se jí vysmála do telefonu, protože se lekla, že se mi něco stalo. A za svou úplně první povídku - setkání dívky s Yetim jsem dostala jedničku za nejlepší sloh. Na druhém stupni jsem měla strašně hodnou češtinářku.
Vlcacka: jo, to bylo nejhorší. Jak v češtině i angličtině jsem měla článek přečtený (a obvykle - v angličtině - i vyplněný chybějícími výrazy atd.) než ostatní a byly z toho samé problémy, protože já už dělala něco dalšího a zrovna mě vyvolali na čtení dalšího odstavce (samozřejmě jsem nevěděla, kde skončili). Ze slohu jsem měla skoro vždycky jedničky, až na pár výjimek. Pamatuju si, když jsem dostala trojku za 5 stránkovou slohovku (psali jsme rovnou ve škole - bez přípravy), protože jsem se nechala trochu "unést" a popsala jsem rozpad charakteru jedné dívky během určitého období. Jenže zadání bylo "charakteristika chování nějaké postavy". Jedničkáři měli slohovky typu: "Janička je moc hodná dívka. Každý den pomáhá mamince s mladším bratříčkem..." atd. Naštěstí se to změnilo se změnou češtinářky a hle - hned jsem měla opět jedničky. Ugla: No, tak to je gól. Platit za přednášku o drogách... Nám zase 1. září přišla do třídy třídní a ještě než pozdravila, tak zahlásila: "vybírá se 250 kč!" Zeptala jsem se na co to je. Řekla, že mě to nemusí zajímat. Odpověděla jsem, že mě to teda zajímá, protože 250 kč není málo. Naštvala se a řekla, že je to na školní "věci" (po chvíli z ní vypadlo, že se za to nakupují papíry do výtvarky, přispívá se na výlety atd.). Škola takhle vydělala kolem čtvrt milionu. Jenže na výlet nedostala příspěvek žádná třída a výtvarku jsme neměli. Další rok jsem tohle odmítla zaplatit. Ten rok jsem dostala důtku třídního učitele... (ale nikdo, kdo zaplatil, ty prachy už neviděl).
Ve čtvrťáku na střední jsem konečně dostala odměnu, na praxi jsem byla v knihkupectví Jednorožec na Staroměstském náměstí. Pro mou fantazáckou dušičku pravý ráj a když jsem si mohla knížky i půjčovat! Wau.
Ugla: To už si ani nepamatuju, mám pocit, že jsem se přednášce vyhnul nemocí. Nepřekvapivě se mi tento nedostatek ve vzdělání vymstil a již nějakou dobu jsem drogově závislý na kyslíku.
Linkování sešitů byl fakt opruz největší. Ještě se to dělá? Kupování učebnic taky nechápu. Za nás fungovalo půjčování od školy a nikdy se nestalo, že by někdo učebnici ztratil. A kdyby jo, tak ji zaplatí.
Povinnou četbu jsem řešila metodou nejmenšího zla. Vynechala jsem od autora doporučený titul a přečetla jsem něco jiného, co bylo nejvíce čtivé. Třeba od Hemingwaye jsem přečetla Komu zvoní hrana a ne Stařec a moře (přece nebudu číst o chlapíkovi, co rybaří :-)). Od Jiráska jsem přečtla F. L. Věka a ne Psohlavce. Od Remarquea Na západní frontě klid atd. Učitelka byla šťastná, že vidí známá jména a velký seznam ve čtenářském deníku.
Ben Nevis: Tak to jste měli dobré. My museli přečíst přesně konkrétní tituly, jinak byl průšvih. Linkování sešitů byl opruz, ale bavilo mě je propichovat kružítkem, aby se to nemuselo na každé stránce znovu měřit :)
... Linkování sešitů byl opruz, ale bavilo mě je propichovat kružítkem, aby se to nemuselo na každé stránce znovu měřit :)
No jo, ale ten poměr čas zabraný propichováním:linkováním byl strašný. A to i když jsem si udělala pravidlo, že dírka musí mít minimálně milimetr, aby byla pořádně vidět (čti: aby se některé musely propichovat víckrát). :D
Hehe :-) Dělat okraje nemusím - to ať si dělá dcera :-p
Ad přednášky...ty jsme platit nemuseli, ale já byla vždycky poklad a tak jsem je s oblibou nahlas glosovala za chodu...třeba "Tak a teď známe drogy o nichž jsme dosud nevěděli" "To je dobře, že víme, jak fungují, každý to nyní bude chtít zkusit" "A konečně už i víme, kde je sehnat - platí vám díleři procenta ze zisku, že podáváte tak podrobné informace?" :-D Na mne to vždycky působilo jak agitka. Ale vůbec nejbrutálnější byla přednáška o pedofilech a zneužívání....to bylo ještě na základce a odcházeli jsme z ní poněkud brejnwoš a najednou všude viděli pedofily a napumpovaní kydama podezíravě čuměli i na pusu na dobrou noc od rodičů.....pár dnů mi trvalo než jsem si to přebrala a pochopila, co dokáže udělat taková fanatická agitka s námi školáčky....v příští slohovce na téma úvaha o společnosti jsem jim to dala sežrat a vypočítala všechny důsledky, jak to naruší vztah dětí k rodičům, jak to poškozuje mezilidské vztahy a procento pedofilů je nesrovnatelně menší...slohovka se stala velmi zajímavým a podnětným čtením na poradě učitelů, pak byla čtena 2x školním rozhlasem a přinejmenším na pár dalších let se žádná taková přednáška nekonala....
co se týče slohovek, měli jste to tak, že se pořád psaly jenom novinářské slohy - úvahy, fejetony, charakteristiky, ale nikdy se neučilo psaní klasické prózy? Něčeho, co obsahuje přímou řeč? Hodně lidí ani neví, kde se píšou uvozovky, kde dělat mezery u čárek apod.
Hm na základce jsme to brali postupně - vyprávění, dopis, charakteristika, fejeton/podčárník, úvaha. Řekli jsme si, že existují ještě další útvary, jako třeba esej, ale to je umělecký styl s originálním pojetím a jde o učivo středních škol humanitního a jazykového zaměření. A do všech těchto se přímá řeč napasovat dá :-) naopak, učitelka nás vždy ponoukala, ať slohovku ozvláštníme a aspoň jednu přímou nebo citát tam vytnem..... Co se učí dnes netuším....
Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsme tu všichni četli napřed :-) Já jsem si například tajně "ukradla" Lovce mamutů, které jsme četli někdy na prvním stupni (po hodině se knížky dávaly do skříněk ve třídě) a přes víkend si je přečetla. Takže, když se spolužáci patlali s Kopčemem, já už měla dávno přečtenou Minehavu, Osadu havranů a Volání rodu.
A co jste kdo četli jako první? Já si pamatuju ve druhý třídě jsem šel do postele opět s 20x čtyřlístek, máma to nevydržela a vrazila mi do ruky Dobrodružství v zemi nikoho.
Tak to je skutečně záludné a nemůžu si to ani omylem pamatovat. Četla jsem příliš brzy. Než jsme šla do první třídy, tak jsem už měla za sebou pár knih - Ducha Llana Estacada si třeba vybavuji naprosto zřetelně :-) Byla to moje první vlastnoočně čtená Mayovka :-) (ano, vím, že to je druhý díl, ale my doma první tehdá neměli)
Jako první? Uff... asi Neználka nebo Krásu nesmírnou. Taky máme pohádky Princezna holubice, z toho nám čítával táta a já si to pak chtěla přečíst sama. A vím že v osmi byla mou kultovní knihou Sísa Kyselá. Ta byla boží!
Boj o první místo od Foglara ve druhé třídě. Pamatuju, že když se kniha chýlila k závěru, nechtěl sem jí dočíst, protože mi bylo líto hrdinů, se kterými se už nesetkám...
Tak to je skutečně záludné a nemůžu si to ani omylem pamatovat. Četla jsem příliš brzy. Než jsme šla do první třídy, tak jsem už měla za sebou pár knih - Ducha Llana Estacada si třeba vybavuji naprosto zřetelně :-) Byla to moje první vlastnoočně čtená Mayovka :-) (ano, vím, že to je druhý díl, ale my doma první tehdá neměli)
Duch Llana Estacada... jééé. Pamatuji si, že jsem měla takovou antologii Indiánské příběhy, byly tam ukázky z Posledního mohykána, něco od českého autora a nejdelší právě Duch Llana Estacada, hlavně tam byly nádherné kresby Zdenka Buriana. Nevím, kam se ta kniha poděla. :-(
Přiznám se, že pohádky jsem nikdy nepovažovala za knihy. Už proto, že některé pohádky se opakují v různých knihách. V dětství jsme měli 6 versí od Božky a teď jich mám ještě víc :-)
Duch Llana Estacada a Černý mustang jsou jediné dvě mayovky, které jsem přečetl celé, nevím proč, ale Mayovky knížky mi nikdy tolik neseděly jako filmy.
Z Princezny holubice nám četla máma. Táta líp vyprávěl, máma líp četla :)
Moje babička mi půjčovala i knížky které byly v tu dobu pro starší děti, takže třeba Bílý Tesák, James Fenimore Cooper byl úžasný, mayovky, verneovky... byla to taková ta řada každá knížka jinak barevná a měly na hřbetě černé proužky.
Nejvíc se genialita mojí babičky projevila při interpetaci obrázkové knížky o třech prasátkách a zlém vlkovi. Teprve o mnoho let později jsme zjistily, že je ta knížka švédsky a babička z ní nerozuměla ani slovo. :-D Ale obrázky byly dost výmluvné. :-)
První jsem četla noviny, pak jsem mamince kradla encyklopedii o pravěku (i když jsem půlce nerozuměla), nějaké pohádky, pak hlavně přírodovědné encyklopedie. "Dějovou" literaturu jsem (krom těch pohádek) vlastně začal objevovat až od třetí, čtvrté třídy- Augustovy povídky, Jurský park, Lovce mamutů... :D
Těch eště doma pár mám, Quentyna Durwarda, Pouští a pralesem, Vlčáka Kazana, Kdo má v plachtách vítr, Světy bez hranic, Lovce jelenů, Posledního mohykána...
Komentáře
My jsme je měli na poznámky k učivu a psaly se za ně známky.
EDIT: Za našich raných školních let byla přece vždycky pevně daná sada učebnic pro daný školní rok a k nim se dělala sada obalů odpovídajících rozměrů. Člověk to pak musel spárovat. Zbytek (co na seznamu nebylo) se balil do normalizovaných sešitových, nebo do novin.
Dneska to funguje tak, že když někdo napíše škvár, tak mu aspoň vymyslí nějaký nestandardní rozměr.
Pro mě byl největší svátek, když jsme fasovali učebnice na nový školní rok. Nejdřív soudružka učitelka seřezala parchanty, co vraceli roztrhané knížky a sápali se po pěkných, a pak už se člověk mohl kochat tím, co ho čeká po prázdninách. Úplně se mě zmocnila nostalgie..
Jinak jednou volala mámě domů rozzuřená učitelka, že mám vytrhané sešity a máma se jí vysmála do telefonu, protože se lekla, že se mi něco stalo. A za svou úplně první povídku - setkání dívky s Yetim jsem dostala jedničku za nejlepší sloh. Na druhém stupni jsem měla strašně hodnou češtinářku.
Ze slohu jsem měla skoro vždycky jedničky, až na pár výjimek. Pamatuju si, když jsem dostala trojku za 5 stránkovou slohovku (psali jsme rovnou ve škole - bez přípravy), protože jsem se nechala trochu "unést" a popsala jsem rozpad charakteru jedné dívky během určitého období. Jenže zadání bylo "charakteristika chování nějaké postavy". Jedničkáři měli slohovky typu: "Janička je moc hodná dívka. Každý den pomáhá mamince s mladším bratříčkem..." atd. Naštěstí se to změnilo se změnou češtinářky a hle - hned jsem měla opět jedničky.
Ugla: No, tak to je gól. Platit za přednášku o drogách... Nám zase 1. září přišla do třídy třídní a ještě než pozdravila, tak zahlásila: "vybírá se 250 kč!" Zeptala jsem se na co to je. Řekla, že mě to nemusí zajímat. Odpověděla jsem, že mě to teda zajímá, protože 250 kč není málo. Naštvala se a řekla, že je to na školní "věci" (po chvíli z ní vypadlo, že se za to nakupují papíry do výtvarky, přispívá se na výlety atd.). Škola takhle vydělala kolem čtvrt milionu. Jenže na výlet nedostala příspěvek žádná třída a výtvarku jsme neměli. Další rok jsem tohle odmítla zaplatit. Ten rok jsem dostala důtku třídního učitele... (ale nikdo, kdo zaplatil, ty prachy už neviděl).
Kupování učebnic taky nechápu. Za nás fungovalo půjčování od školy a nikdy se nestalo, že by někdo učebnici ztratil. A kdyby jo, tak ji zaplatí.
Povinnou četbu jsem řešila metodou nejmenšího zla. Vynechala jsem od autora doporučený titul a přečetla jsem něco jiného, co bylo nejvíce čtivé. Třeba od Hemingwaye jsem přečetla Komu zvoní hrana a ne Stařec a moře (přece nebudu číst o chlapíkovi, co rybaří :-)). Od Jiráska jsem přečtla F. L. Věka a ne Psohlavce. Od Remarquea Na západní frontě klid atd.
Učitelka byla šťastná, že vidí známá jména a velký seznam ve čtenářském deníku.
Linkování sešitů byl opruz, ale bavilo mě je propichovat kružítkem, aby se to nemuselo na každé stránce znovu měřit :)
Ad přednášky...ty jsme platit nemuseli, ale já byla vždycky poklad a tak jsem je s oblibou nahlas glosovala za chodu...třeba "Tak a teď známe drogy o nichž jsme dosud nevěděli" "To je dobře, že víme, jak fungují, každý to nyní bude chtít zkusit" "A konečně už i víme, kde je sehnat - platí vám díleři procenta ze zisku, že podáváte tak podrobné informace?" :-D Na mne to vždycky působilo jak agitka. Ale vůbec nejbrutálnější byla přednáška o pedofilech a zneužívání....to bylo ještě na základce a odcházeli jsme z ní poněkud brejnwoš a najednou všude viděli pedofily a napumpovaní kydama podezíravě čuměli i na pusu na dobrou noc od rodičů.....pár dnů mi trvalo než jsem si to přebrala a pochopila, co dokáže udělat taková fanatická agitka s námi školáčky....v příští slohovce na téma úvaha o společnosti jsem jim to dala sežrat a vypočítala všechny důsledky, jak to naruší vztah dětí k rodičům, jak to poškozuje mezilidské vztahy a procento pedofilů je nesrovnatelně menší...slohovka se stala velmi zajímavým a podnětným čtením na poradě učitelů, pak byla čtena 2x školním rozhlasem a přinejmenším na pár dalších let se žádná taková přednáška nekonala....
Hodně lidí ani neví, kde se píšou uvozovky, kde dělat mezery u čárek apod.
A do všech těchto se přímá řeč napasovat dá :-) naopak, učitelka nás vždy ponoukala, ať slohovku ozvláštníme a aspoň jednu přímou nebo citát tam vytnem.....
Co se učí dnes netuším....
Z Princezny holubice nám četla máma. Táta líp vyprávěl, máma líp četla :)
"Dějovou" literaturu jsem (krom těch pohádek) vlastně začal objevovat až od třetí, čtvrté třídy- Augustovy povídky, Jurský park, Lovce mamutů... :D